Díky za každé nové slovo

Když se mimořádně utiší bouře, která jinak zběsile víří v mém soukromém vesmíru ve snaze spojit z hromady vzpomínek, nové příběhy a ruce, jakby v radostném očekávání, že už konečně přicházíš, se na chvilku přestanou chvět ... tehdy se mi zdá, že jsem to pochopil....

Nic nedokáže člověka tak vykolejit jako stav, kterému se zvyklo říkat „nesplněná očekávání“. Je to situace, která je důsledkem přílišného, iracionálního až chorobného upnutí se na námi veskrze vybájený cíl. To vše v naivní představě, že jeho dosažením budeme konečně…?

Je zde ovšem něco, to těžko definovatelné nic, co v roli hybatele děje převáží misky očekávání na druhou stranu. Vykolejí vlak, zadře promazané soukolí, podkopne pod nohama stoličku oběšence. Počká, až se v klidu dohoupete, poté Vás svěsí a odloží stranou. Narovná stoličku na původní místo a trpělivě čeká na dalšího z nás.

Ta stolička, neustále padající a stavějící se na nohy, nesoucí na svých bedrech osudy jedinců až po osudy světa, je symbolem, bodem návratu z krajin zapomnění. Je příměrem o iluzi, o naivním přesvědčení, že opakováním stejného můžeme dospět k jiným výsledkům. Je smutnou ironií lidského rodu, že byť si téměř každý z nás toto uvědomujeme, stejně do této nastražené pasti opakovaně padáme.