Duhový most

Chtěl bych touto cestou vyjádřit své poděkování, několika lidem, kteří mně v  různých etapách mého psaní, kus cesty doprovodili; velmi mi totiž pomohli. Nastavili zrcadlo    mému psaní a také měmu lidství, mému já. Nebylo potřeba z jejich strany více dělat. 

Chctěl bych jim jen upřímně poděkovat, neboť bez jejich přispění by knihy, s  velkou pravděpodobností vůbec nevznikly. Napsal a vydal jsem od roku  2014 do dnešních dnů patnáct knih poezie či prózy a další dvě knihy právě dokončuji. Psaní je pro mě neuvěřitelný dar, který mě drží při životě, dává mi smysl a odpovědi na mé časté otázky "Proč?"; naplňuje mě energií a vírou, že odpovědi se mi dostane.

Můžete mi opravdu věřit, že s přítelem Parkinsonem, který mě přišel navštívit na jaře roku 2015 a rozhodl se, že mě už neopustí, se žije opravdu velmi obtížně. Toto onemocnění mozku dokáže člověka značně vyčerpat. Prověřit veškeré jeho psychické i fyzické rezervy, dotlačit ho až na samu hranu bytí. Když takto stojíte na jeho samém okraji a cítíte závrať, někdo možna touhu k letu, jiný pro změnu jen to odhodlání něco, cokoli udělat - třeba jen skočit.

Vřele vám doporučuji, změňte úhel pohledu. Srovnejte shrbená záda a pozvedněte zrak. Najednou uvidíte, že před vámi není jen propast konce, ta temná hlubina, kterou jste uzřeli při svém vystrašeném pohledu pod nohy. Spatříte naopak, něco co vám vezme dech - nikde nekončící snovou krajinu, s opakujícími se západy a východy života, v rozličných barvách duhy. Krajina je to opravdu úchvatná a nic na tom nemůže změnit fakt, že sem-tam ruší, její - jinak naprostou neposkvrněnost - nějaká ta drobná praklinka. Nad ní, na hraně osudu, pak stojí vždy nějaký, k smrti vystrašený jedinec, zírající do hlubiny pod sebou a řešící otázku: "Tak to je konec?".

Právě v takovýchto hraničních momentech musíte v sobě najít tu skrytou sílu k životu, srovnat ohnutá záda, od ustavičného poklonkování a do úchvatného východu života, jež vidíte na svém horizontu, co máte sil zakřičet:

"Není ty vole ... není. Právě jsem se rozjel, znova...".

Po této veskrze uvolňující chvilce, se k vám zdruhé strany praskliny, natáhne světelný most v barvě duhy a dobrodružství v objevování sebe a svých neprožitých chvil, čekajících příležitostí, tak může začít znova.

Přejdeme most, abychom s křikem radosti, opětovně vyrazili na cestu...

Jsme připraveni a věřte, že vše, každy prožitek, jež jsme kdy měli, najde jednou svého uplatnění...

Pro mě je tato krajina bdělým vědomím, jehož jsme všichni nedílnou součástí, a to co vidíme, zažíváme, čemu říkáme realita, je přímou reflexí všech individuálních "já". Je sebereflexí do společného prostoru "kvantového vědomí". 

Jinými slovy: "Svou realitu si vytváříme sami". Čeněk Pekař, 1.10.2024