cestou do mé hlavy

drahý příteli!
čeká se, že budu psát o tom, co bylo dnes a co bude zítra. dobrá tedy, alespoň pro začátek.
den co den znovu sbírám ze šňůry na prádlo oprané fráze. konec konců se to tak předpokládá. třídím na bílé a barevné. mám ráda červené, protože barví, však víš. barví, ale rychleji blednou. a pracovití zaměstnanci prádelny se skutečně činí. plní plán. procenta se už dnes sice nepočítají, ale prémie se udělují. tak coby ne.
možná ale v kapsách něco zanechám, nějakou otázku...
teď si to ale neuvědomuji. nic z toho. jako bych tak poletovala kolem vlastního těla a představovala si, co se děje uvnitř té lebky. jen tak matně... ale vadí to?
včera jsi psal, že je dobře, že se ptám. vím, že jsem ještě nenašla žádnou odpověď, ale nevzdávám to. Ptal ses, jestli nemám někdy pocit, že nějaká musí existovat. ptal ses, co kdyby. co kdyby? proto pátráme, proto se plazíme po chodnících a hledáme droboučké korálky. Pořád trochu doufáme, že se dozvíme alespoň něco. ale zjišťujeme, že jsou jen další nezodpovězené otázky. ty, které nelze uzavřít s vnitřní jistotou. hledám perlu v hromadě písku, orchidej v lánech bodláčí, pravdu v závějích lží, hledám dokonalý kruh mezi všemi, ale celou dobu pouze doufám, že se naučím milovat i ty hromady písku, ve kterých žádná perla nebyla. ptám se, dál se ptám a kdybych mohla tuhle zprávu dát jen jedinému z tisíce znuděných posluchačů, tak budu mít radost. Pojď, říkal jsi, můžem to zkusit, kdyby se nám náhodou podařilo odpověď najít, vyzvoníme to celému světu. uděláme to.
a možná, že se jednou skutečně dozvíme. stejně nezbývá, než věřit. třeba se zasmějem, až se budem dívat zpátky, třeba zjistíme, že jsme celou dobu civěli přímo do středu terče, ačkoliv jsme nic neviděli. že právě věčné hledání je tou odpovědí. že cesta je skutečně cíl. zatím ale stojíme na trati a nevíme, proč se běží. zatím je moudřejší odpovídat na otázku otázkou. obestírá nás touha a umělé temno.
tvůj včerejší dopis vkládám do velkých černých desek nadepsaných Výzkum. zní to jako pěkná metafora, ale já je skutečně mám. je v nich už 364 listů. dnes je to přesně rok, co spolu takhle mluvíme, trochu jako víra a svědomí. trochu jako dva názory jedné hlavě. děkuju.
na závěr už mne nenapadá vůbec nic. vlastně ano, přání. snad nevyzní příliš sarkasticky. až dosloužím, chci do sběru.
měj krásný den.
grygarův ateliér