hold Kurtovi

Příteli z ateliéru...

Nejdřív byla singularita. Singularita je bod nekonečně malé velikosti a nekonečně velké hmotnosti. Světlo má hmotnost. Ze singularity neunikalo žádné světlo. Na to bylo moc těžké. Kolem singularity nebylo nic. Singularita, jak už jsem napsal, byla nekonečně malá.
Protože neunikalo žádné světlo - to nejlehčí na nejrychlejší na světě – neunikalo ze singularity vůbec nic - singularita nic neovlivňovala, ba naopak, vše bylo do singularity vcucnuto.
Kolem singularity nebylo tedy vůbec nic. Pozor, ne ticho, ne vzdchoprázno, ani prostor nebo čas, nic.
Až když singularita explodovala – vlastně expandovala (neměla kam explodovat) začal běžet čas, začal se tvořit prostor. Co bylo předtím nelze zjistit.

Nyní se můžeme smát celé dny. Můžeme mluvit. Jsou lidé, kteří mluvit nepřestávají. Z dálky slyšímě jen nezřetelný šum, z blízka pak bla-bla-bla! Bla-bla-bla a mnozí s tím nepřestávají ani ze spaní. Naše mozky nás pohání a samy si kladou otázky, odpovídají si a víš co z toho zbyde? Z dálky jen nezřetelný šum, z blízka pak…

Ne, nechci být sarkastický. Samozřejmě ne. Naučil jsem se, že všichni kdo hledají také najdou. Většinou sice ne to co hledali, ale koho to zajímá, když z toho zbyde jen bla-bla-bla…

Cesta že je cíl? Používáme otřepané fráze právě z toho důvodu, který je otřepanými udělal? Bylo jich hodně, všichni psali, a četla si někdy něco co by byla bezvýhradně pravda? Jsou to právě ty fráze, citáty, notoricky se opakující na tvé šňůře na prádlo. Ty neblednou, nene. Ty jsou bílé a černé a vanish jim neublíží. Modleme se a je zbytečné ptát se k čemu vlastně, aby je měl pořád kdo nosit. Proto, z toho zhluku blábolů si každý vytvořme svůj vlastní oděv. Kousek košile najdeme třeba na literu, límeček by však měl být klasicky naškrobený, klasicky, klasiky? Kravata? Známe alespoň dva uzly a všimni si, dnes se nosí košile jen tak, s rozepnutým knoflíkem u krku. Jak výstižné. Pesimista by řekl, správně oblečeni lehněme si do hrobu. A optimista? Šaty dělají člověka…

Rád bych sdílel tvé pohnutky, možná i sdílím a v nejjasnějších chvílích svého života, těšil jsem se vždy z krásy všehomíra. Probuzení přišlo pokaždé a myslím že je to tak i správně. Proč to ale teda vlastně děláme?

Kurt Vonnegut Jr.:
Ke šťastnému životu pořebujete peníze a lásku.
Chcete-li peníze, usilovně a pilně pracujte.
Chcete-li lásku, vždy se usmívejte a naučte se zpaměti všechny hity, které právě letí.