Smysl lidského života

Příběh lidské duše začíná při jejím vzniku, mnohem dříve, než se o něm dozví jeho hlavní aktér. Vzniká splynutím dvou zázračných životadárných buněk – jeho a její. Už před počátkem hmatatelné existence nově vznikajícího člověka se do knihy jeho života zapisují kapitoly s příběhy – příběhy planoucí mateřské lásky koexistující ruku v ruce s očekáváním jeho příchodu nebo příběhy příprav příjemných prvních okamžiků pro onoho človíčka.
Málokdo si pamatuje něco z toho, co dělal před třetím rokem svého života a zřejmě právě proto si bolavě uvědomuje, že jeho život v dětství plynul bez jakékoliv vyšší myšlenky. Dny ubíhali s přesladkou dětskou naivitou, která se později pozvolna a o to nenávratněji počala vytrácet. Kdy se člověk poprvé zeptá na jednu ze základních filozofických otázek, které jsou svojí banalitou tak provokativní a v životě člověka do očí bijící a přesto povětšinou nezodpověditelné? Kdy se dítě od svých rodičů dovídá tu smutnou pravdu o neodvratitelném zániku všeho vzniknuvšího? Ke kladení těchto prvootázek nedochází u každého ve stejný čas, ale jsou spojovány s dětstvím. A přesto tyto otázky, přicházející s postupujícím formováním každé osobnosti, jsou jen předzvěstí záludnějších myšlenek plynoucích přirozeně se zráním každé individuality.
Tak jednoho dne, zpravidla v období nějaké závažné krize nebo dlouhodobého životního nezdaru, přichází otázka smyslu života. I zdánlivě šťastný člověk, který jako by svůj život skutečně dokázal po okraj naplnit, dojde k takové otázce. Ta může mít mnoho podob, lze se ptát obecně po nějakých vyšších instancích a nebo hledat smysl vlastního života a snažit se v něm objevit středobod vytyčující správnou cestu bytím. Dá se říci, že otázka o smyslu života se zrodí a od té doby jako parazit hnízdí v hlavě nepřipouštějíc odchod. Plody těchto otázek se pak vynořují téměř kdykoli, kdy člověk zvolní svojí mozkovou aktivitu za účelem odpočinku. Objevy činěné během takovýchto chvil zamyšlení se nekompromisně vrývají do mozkové kůry a zdárně se přičiňují na formování povrchu mozku a vytváření nervových spojení. Člověk tedy od chvíle jakéhosi uvědomění hledá smysl života. Za šťastné lze pokládat ty, kteří dokáží nad něčím takovým mávnout rukou a říci, že to v jejich životě není důležité, protože pro ně je důležitá existence (která se tedy pro ně stává smyslem života).
Ve svých 19 letech považuji za smysl svého života zrození potomka a zajištění jemu a jeho matce pevné zázemí. Vedle toho jsem přesvědčen, že krom potomka bych na tomto světě měl zanechat něco, co z něj učiní v jeho obrovitosti o malý zlomeček lepší místo.
Smyslem života hledání smyslu života? Také. Provází mě, vás i je. Až mi nebude devatenáct, ale třeba devadesát jedna, budu ve svém hledání o celý život dál a třeba budu považovat svoje ideály za nesmyslné a už budu vědět, že jsem nedokázal své hledání udržet při životě a že jsem podlehl umravňujícímu stereotypu všedního dne. (Ach! Šťasten, kdo podlehl.)