Moje láska z písku / Obraz rána za oknem

Marek seděl a dál pozoroval kapky stékající po okně. Dvě postavy za jeho zády do jeho světa nepatřily.

1.
Seděl bez pohnutí na kraji manželské postele a pozoroval kapky stékající po okně hotelového pokoje. Prší už od večera, kdyby byl doma nadával by na svinský nečas, ale teď je to jedno. Nemusí nic. Podíval se na elektronické hodiny odměřující zelenkavým pomrkáváním zbývající čas. Půl třetí ráno, do posledního polibku na rozloučenou zbývá ještě celých patnáct hodin. Patnáct hodin ze čtyřiadvaceti. Je to moc nebo málo?

Marta za ním lehce oddychovala. Při každém z jejich, už třináctém čtyřiadvacetihodinovém setkání si na tři hodiny zdřímla. On nespal, nemusel a ani nechtěl, bylo by mu líto promeškat celé tři hodiny. Otočil se na spící Martu. "Bože jak je krásná." zašeptal si pro sebe. Marta se ve spánku zavrtěla, jako by slyšela, co šeptal, a chtěla pohybem nesouhlasit, přitáhla si cíp deky pod bradu, vystrčila nohu a přetočila se na bok. Usmál se, když viděl, že vystrčila pevný zadek a celá záda, zatím co deku držela pevně pod bradou na prsou a mezi nohama.

Marta spala jako jeho žena.

Neměl výčitky, prostě to tak bylo. Za pár dní to bude třicet pět let od jejich prvního setkání na pochodu Praha - Prčice a třinácté setkání v Píseckém hotelu Bílá růže. "Moje lásko z písku" ji říkal asi deset let, když si začal uvědomovat jak je jejich vztah křehký, pomíjivý a bláznivý.

Bylo mu patnáct a několik týdnů, když si na rodičích vymohl jednu volnou sobotu, aby mohl na ten slavný pochod. Jeden z možných startů pochodu byl v Písku, kde se hned ráno po příjezdu na nádraží seznámil s tehdy šestnáctiletou Martou, která marně vyhlížela svou kamarádku a kterou, bůh ví proč, on oslovil. Možná proto, že vypadala tak osamělá, možná proto, že byla čímsi neskutečně až záhadně přitažlivá ve svých hnědých manšestrácích, skautské košili, pohorkách a riflové bundě.

Všiml si jí hned, když vystupoval na nádraží z motoráku. Bezradně přeskakovala pohledem z jedněch otevřených dveří dvou červenožlutých vagónů do druhých a pak zklamaně potřásla hlavou, jako by nechtěla uvěřit tomu, že ji kamarádka nechala na holičkách. Navztekaně odfoukla neposlušný pramen vlasů barvy, délky i hustoty hřívy pouštního lva, otočila se a nahlas zaklela: "sakra, sakra, já kráva pitomá …"

To už byl na její úrovni a poprvé v životě oslovil neznámou dívku.

"Ahoj, já takhle marně čekal u odjezdu vlaku, taky mi nepřišel kamarád. Jestli jdeš na pochod, tak můžeme jít spolu, alespoň nám to líp uteče. Chceš?" No nebylo to zrovna nic duchaplného ani moudrého, ale Marta kupodivu souhlasila. Prohlédla si mě od hlavy až k patě, zas zatřásla hlavou se lví hřívou, jakoby pro změnu nevěřila tomu, co vidí.

"Hm, lepší už to asi nebude, tak pojď, pionýre. Marta jméno mé."

"Marek."

2.
Poslouchala se zavřenýma očima tlumený koncert dešťových kapek na parapetu hotelového pokoje a předstírala, že spí. Dělala to pokaždé, když spolu byli, dnes po třinácté za posledních třicet pět let, byl to její "time out", který si pravidelně vybírala, aby měla čas urovnat si myšlenky roztěkané přívalem Markových slov, mazlením a milováním.

Ucítila nepatrný pohyb na posteli, určitě se na ni dívá. Vždycky se na ni dívá. Otočila se s dekou pod bradou na bok, aby neviděl, že nespí a mohla si chvilku přemýšlet. O tom všem, co dělá, a co by dělat neměla. Vlastně jako vždy přichází výčitky svědomí.

V jedenapadesáti letech má všechno, co si může žena přát, bezproblémové manželství, skvělého muže, syna, dceru a brzo i vnoučata. Je zdravá, spokojená a úspěšná ve své práci, prostě není nic, co by jí scházelo. Přesto je teď tady na tomhle hotelovém pokoji a chvěje se vzrušením pokaždé, když na ni Marek pohlédne, dotkne se jí a políbí. Už jen to jak voní, jí dokáže podlomit kolena.

O sexu to přeci ale není, tak o čem to sakra je?! Proč musí stále dokola podvádět svého muže, děti a vlastně i sebe? Proč? Proč riskuje všechno, co si za bez mála dvacet pět let manželství s Pavlem vydobyla?

Marek ji přejel lehce prsty po odkryté páteři a políbil na ucho.

Zas cítila to vlhké a žádoucí chvění, tam dole. Milovali jsme se už dvakrát a bylo to nádherné, Marek je mistr předehry, hraje na mě rukama i jazykem jako klavírní virtuóz a já husa hloupá s ním dělám takové věci, které bych s Pavlem v posteli nikdy nedělala. Jestlipak by se Marek dokázal i doma se svou ženou Janou milovat dvakrát za sebou? Kdo ví…

Stiskla víčka ještě silněji, než měla doteď a snažila se myslet na něco jiného, snažila se vzpomenout na ten den, kdy to všechno začalo.

Tenkrát se domluvila s kamarádkou Táňou, že spolu půjdou, již podruhé pochod Praha - Prčice a zase z Písku. Táňa měla přijet lokálkou od Protivína v sedm hodin třináct minut. Nepřijela. Místo toho ji oslovil kluk v červené teplákové soupravě, bílých botaskách a bílém tričku. Vypadal jako vystřižený ze sovětského sportovního časopisu, blbec.

"Ahoj, já takhle marně čekal u odjezdu vlaku, taky mi nepřišel kamarád. Jestli jdeš na pochod tak můžeme jít spolu, alespoň nám to líp uteče. Chceš?"

Černovlasý, zelenooký, usměvavý, urostlý, vyšší než já, a voněl, něčím co jí hned napoprvé zamotalo hlavu a podlomilo kolena. Jinak to byl normální kluk, ani pěkný, ani ošklivý.

"Hm, lepší už to asi nebude, tak pojď, pionýre. Marta jméno mé."

"Marek."

3.
Přejel prsty Martě po páteři, jen zlehka, aby ji neprobudil a políbil na ucho. Miloval, když spala, uvolněná, bezbranná a on se na ni mohl jen dívat. O čem se jí asi zdá?

Marta cítila jeho dech i vůni, cítila, jak se jí dotýká celým tělem, když si znovu přilehl.
Zašeptala, to co by neměla.
"Miluj mě."

4.
Za oknem hotelového pokoje svítá. Noční životadárný déšť ustal, vodou nasáklé, ztěžklé mraky začaly propouštět první paprsky květnového slunce skrz záclony a vytvářely na dvou nepřikrytých, nahých tělech ležících v posteli legrační vzory, které se po nich neslyšně plazily.

Marek s rukou podpírající hlavu sledoval pouť květinového vzoru záclony na kůži Marty. Volnou rukou polaskal obě ňadra a krouživými pohyby dlaně a prstů doprovázel putující stín až k Venušinu pahorku. Dělal vše zcela automaticky, nebylo v tom nic erotického a smyslného, prostě se jen rád dotýkal ženy. Dělal to i doma, nepotřeboval mluvit, aby dokázal, jak moc Janu miluje, dotýkal se jí. Když ráno pili kávu, když vařila, prala, nebo když spala. Fyzický kontakt byl pro něj vším, jeho vyznání lásky, jeho poděkování za to, že miluje. Martu miloval stejně jako Janu. Jen jí to nikdy neřekl, nesměl. Hned při prvním z jejich třinácti setkání v Bílé růži si to zakázali. "Miluji tě", byla pro ně zapovězená třináctá komnata, Pandořina skříňka, která by vypustila běsy a zničila jejich rodiny.

Marta byla napnutá jako tětiva luku. Jediné, co v tuto chvíli chtěla, bylo, aby jí Marek stiskl prsa tak pevně jako při milování, aby ji sevřel v náručí, miloval ji a už nikdy nepustil. Vnitřně se chvěla a přála si zas zapomenout na celý svět. Pavel byl, možná, kdysi výkonnější milenec, který její touhy dokázal skoro vždy uspokojit, ale který se po milování otočil ke zdi a usnul. Žádné doteky, laskání, polibky. "Dobrou noc" a konec.

Hořela vášní a touhou pod rukou, která lehce klouzala po její leckde už vadnoucí kůži a všude, kde se zastavila, vypalovala bolestný cejch lásky. Sotva se Marek přiblížil k upraveným chloupkům klína, uvolnila stisk, kterým držela nohy u sebe … jako pozvánku nadepsanou "vezmi si mě, pro tebe."

Uvědomila si, co dělá, mrkla na povadlou mužnost pod Markovým evidentně rostoucím břichem a sama pro sebe si řekla, "bože, jsi mrcha, nikdo přeci nemládne, ani ty ne." Chytla Markovu spalující ruku a přitáhla si ji zpět k prsům.

"Promiň, Marku. Chovám se jako nenasytná děvka."

Jen se usmál a políbil ji. "Nech toho. Nemáš hlad? Brnknu na recepci, ať nám něco přinesou." pokusil se o únik.

"Ne nechci, pak si zajdeme do té kavárny jako posledně, je to tam útulný a mají velký výběr všeho. Jo?" Schoulila se do jeho náruče. "Takhle bych chtěla umřít. V náručí někoho, koho…“ Uvědomila si, co chtěla říct a hned se opravila, aby neporušila jejich tabu. " …v náručí někoho, jako jsi ty. Co myslíš, kolikrát se ještě setkáme? Třikrát, pětkrát, kolik nám bude let, až to bude naposledy. Šedesát, sedmdesát? Budeme se ještě mazlit a milovat? Budeme to vůbec umět? Mám strach, Marku, velký strach."

Podíval se jí do očí, jestli si nedělá srandu a tím co viděl, byl zaskočen. Z šedomodrých očí vyzařoval věčný a nekonečný smutek, stejný jako měla Jana, když se dozvěděla, že jejich prvorozená, dvou a půlletá dcera, Marta, zemřela v nemocnici po banální operaci slepého střeva. Poprvé od Martiny smrti brečela až za sedm měsíců, když se od své gynekoložky dozvěděla, že je těhotná. Dlouhých sedm měsíců bolestného smutku v očích.

Přimáčknul k sobě Martu, co nejvíc to šlo, jazykem ji zašimral za uchem a lehce kousl do krku. Zachvěla se.

"Nevím děvče, ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Až budu doma, podívám se na internet, jak je to se sexem po sedmdesátce a dám ti vědět." A zas jí jemně stisknul zuby na krku. Odpovědí byl smích a dloubanec do žeber.

"Chlípníku. Nemysli si, že se budu před tebou svlékat, hezky se otočíš, než si navléknu teplou flanelovou noční košili na spaní." Kuckala smíchy. "Pusť mě, nemůžu dýchat, rozmačkáš mi plíce i prsa. Víš co, Marku, dáme si sprchu, společnou a pak půjdeme na chvilku do parku, projít se. Ráda chodím brzo ráno na procházky. Šup z postele, lenochu, ještě si mě musíš umýt."

5.
Ráno je teplejší, než jsme si mysleli, přece jen jaro nabírá na síle a ranní paprsky hřejí. Nastavujeme nedočkavě tváře slunci a pomalu se loudáme z hotelu přes Alšovo náměstí k průchodu do parku.

„Je tady nádherně viď, Marku?“

„Je nádherně. Voníš mi po zralých broskvích a v očích máš zas tu zvláštní jarní směs štěstí a nostalgie. Co víc si mohu v této chvíli přát. Snad jen… mrzí mě, že naše láska nemá svobodu, i když by si ji tolik zasloužila. Je skoro až k smíchu, že bohyně lásky „Hathor “ je zároveň i její zabiják. Chová se k nám jako trhovkyně, kšeftuje s torzy našeho podvědomí, našich těl v halekajícím hloučku …láska za kačku.“

„Myslíš, že si lásku vzájemně kupujeme? Že prostituujeme, že jsme něco jako černý prach z ráje, který nám zakryje oči? Tak proč si tedy pokaždé dáváme naděje milováním, polibky i slovy? Myslíš, že jsme zdivočelé děti noci, lákající s pomocí atmosférických živlů sami sebe do pasti?. Naše láska, Marku, není bolest užívaná jako lék, opakovaně. Je to víc. Je to exploze, je to emoční výboj dosahující ke hvězdám. Je to v útržcích prožívaný monstrózní hymnus lásky a možná i naděje.“

Procházka parkem je příjemnou, šťavnatou a osvěžující relaxací. Po pěšinách okolo hudebního pavilonu poskakují první nedočkavé děti do škol a v korunách vzrostlých stromů zní notoricky známý, rozpoznatelný ptačí chór podbarvený rytmikou aut projíždějících okolo parku. Držíme se za ruce jako mladí milenci, tak jak to máme rádi a povídáme si o všem možném.

„Už mám docela hlad, Marku pojď, zajdeme si do kavárny něco malého slupnout.“

„Jsem pro, když přijmeš mé pozvání, taky mě to mohlo napadnout dříve než tebe.“

6.
V zapadlé kavárně „U Vavřiny“ je krásně útulno, klid a skoro žádní kavárenští povaleči, kromě nás a několika mužů, zřejmě starších městských úředníků, popíjejících v klidu ranní kávu a čtoucích čerstvý denní tisk. Koho jiného taky čekat v půl osmé ráno v kavárně… Objednávám Martě její oblíbený zelený čaj „Pouštní růži“ a jeden třený rohlíček, sobě pak, kvetoucí čaj „Sluneční paprsek“ s ostružinovým zákuskem.

Marta vypráví o svých dětech. Poslouchám její příjemně, medově znějící hlas a přistihuji se, že ztrácím význam slov, které se linou z Martiny smyslně plných rtů. Užívám si jen ten hlas, tolik svůdný. Nejraději bych jí teď hned, na kolenou, vyznal lásku. Copak ale smím pošilhávat po jiných snech? Ne!

7.
Kdybych Marka neznala tak dobře, řekla bych, že je do mě bláznivě zamilovaný. Všechny ty polibky na tvář, ústa a do vlasů, během procházky a povídání v parku jsou ovšem velmi příjemné, každý jeho dotek, přiblížení ke mně je velmi vzrušující až elektrizující. A voní. Docela by mě zajímalo, co ta jeho Jana dává do prádla. Nejraději bych se otočila, šla zpátky do hotelu a praštila s ním na postel.

Vážně jsem potvora. Je čas něco malého slupnout, s Markem ještě počkám.

Líbí se mi, jak je Marek pozorný, pamatuje si, co mám ráda a objednává mi zelený čaj „Pouštní růži“ a třený rohlíček. Cítím se jako v ráji. Z reproduktorů je slyšet příjemná sexy funky hudba potrhující tuto skoro žhavou chvilku. Abych Markovi nenavrhla místo pití čaje milování, raději vyprávím o svých dětech. Vděčné téma pro každou příležitost, i když zrovna teď mám pocit, že mě můj sladký milenec neposlouchá. O čem asi sní? Řekne mi to? Určitě ne.

8.
Útulná kavárna přestala být útulnou. Úředníky poklidně popíjející kávu vystřídali středoškoláci, kteří si přišli dát své Latte Macchiato a první cigaretku. Smích a hluk. Nic pro nás. Platím.

Venku je zas o něco tepleji a živěji. Do hotelu je to jen kousek, ale my nikam nechvátáme, taky není proč a pak, plán na dnešní den nemáme žádný. Jediné, co musíme udělat, je vyklizení hotelového pokoje do jedenácti hodin. To myslím zvládneme bez problémů.

Na Martině tváři je vidět smutek a pokleslá ramena dávají vytušit únavu po probdělé noci, no co, nemládneme a i za náš laciný románek pro služky se musí platit. Patos našeho rozhovoru v parku, kterým se tak rádi bavíme, je pryč. Zůstala jen realita a myšlenky na to, co musí zákonitě přijít. Nedá se nic dělat, je třeba vymyslet plán na celý den. Ještě jsem neuvažoval o tom, co podnikneme a ani jsem se Marty neptal, co by ráda dělala nebo kam by se ráda jela podívat. Zastavím, chytnu překvapenou Martu za ruku, přitáhnu si ji k sobě a políbím dlouze na rty. Jazykem probudím vášeň. Marta polibek opětuje a přimáčkne mne i sebe na zeď baráku, u kterého jsem nás zastavil.

9.
Nečekala, že ji Marek zastaví a začne líbat uprostřed chodníku plného lidí kamsi spěchajících. Nečekala dnes už žádný výbuch touhy a emocí. Jediné co očekávala, byl nějaký Markův nápad na výlet, oběd a pak cesta domu.

Nemám ráda tyhle druhé dny našich setkání, je v nich cítit křečovitost, bolest a smutek. Slova a věty, okleštěné na minimum, jsou vlastně zbytečné, není nic, co by ten společný zbytek dne dokázalo zpříjemnit, rozveselit. Všimla si už tolikrát, že lépe je mlčet než se přetvařovat, jak je všechno báječné.

Markův polibek uprostřed chodníku byl tak spontánní, že neodolala a přimáčkla je oba na zeď baráku. Cítila, jak ji spaluje vášeň, cítila výbuch a tlak v podbřišku, cítila každou buňkou svého těla Markovu touhu.

Líbali se opřeni o zeď domu a vůbec si nevšímali pohoršujících i pobavených pohledů kolemjdoucích.

10.
Mladá recepční v hotelu zvedla oči od nějakých papírů a pozdravila a oni oba jen kývli, jako odpověď. Nečekali na výtah a do druhého patra k svému pokoji brali schody po dvou. Zadýchaní a se smíchem vpadli do pokoje a hned za dveřmi se začali znovu líbat a svlékat.

Supernova tryskající vášně vybuchla plnou silou a dvě těla se vzájemně propletla v jeden živoucí, sténající organismus.

Marek byl jako nenasytné zvíře, jestli je to tím červeným prádlem, které si na každé z jejich setkání brala, pak konečně dosáhla úspěchu. Červená prý zvyšuje energii, napětí a vášeň. Červená, jak se kdysi někde dočetla, zvyšuje intenzitu dýchání a krevní tlak. Červená je barvou barev.

11.
Jestli mě kdy nějaká žena dokázala vzrušit k úplnému zbláznění, tak je to Marta. S Janou je sex taky prima, ne již tak častý, ale vždy si dokážeme vyjít ve svých potřebách vstříc. Marta je ovšem sám ďábel uvězněný v ženském těle.

Nekonečně krásně dlouhé vteřiny líbání na ulici probuzeného města byly vzrušující. Když se odtrhnul od Martiných rtů, řekl jen jediné slovo, které v obou probudilo cosi, co by se dalo přirovnat pouze k nějaké Italské delikatese nebo k čokoládě rozpouštějící se na jazyku.
„Pojď.“

I mladá recepční v hotelu musela poznat, co ti dva budou za chvilku na pokoji dělat. Zvláštní aura, která se nad nimi vznášela, byla jistě poznávacím znamením.

Při každém z našich setkání má Marta červené spodní prádlo. Prostě má ráda červenou. Respektuji to. Já ji nemusím, když bych si mohl vybrat, dal bych přednost bílé nebo černé ale pro náš vztah není barva kalhotek důležitá.
„Miluj mě.“

12.
Tak vypadá štěstí. Pro mne. Po všech stránkách uspokojení milenci ve vzájemném objetí. Marek by byl asi jiného názoru. Věřím, že by za štěstí považoval procházku po prázdné pláži nějakého ostrova nebo průzkum ztichlých hor před soumrakem. Blázínek. Není nad symfonii dotyků a pocitů dvou zamilovaných.

Políbila Marka a ještě víc se přitiskla k jeho tělu, rozpálenému milováním.
„Co budeme dělat teď, Marku?“
Zeptala se, ale ve skutečnosti by v objetí své lásky zůstala napořád, do smrti. Zachvěla se při myšlence na smrt, a kdo ví, jestli to bylo vzrušením nebo strachem z neznámého.

13.
Byl k smrti unavený, ale šťastný. Snad podruhé v životě prožil s ženou společný orgasmus. Přesně takový, o kterém si mohl pouze přečíst nebo o kterém párkrát slyšel při hospodském chvástání kamarádů. Poprvé to bylo v době mládí, dovádění a experimentování. To už je ale dávno pryč. Teď cítil zvláštní kombinaci štěstí a radosti z prožitku milování. Jestlipak je spokojená i Marta? Asi ne, jinak by se ke mně tak netiskla a netřásla vzrušením.

Slyšel, na co se Marta ptá.

Sakra, co tou otázkou vlastně myslí? Další milování? Jestli se chce ještě milovat, tak má prostě už smůlu. Na odpověď si vzal krátký oddechový čas.

Ochutnal Martiny medové rty a pak ji do ucha zašeptal: „bylo to krásné milování, lásko.“

14.
„Bylo Marku, ale co budeme dělat teď? Za hodinu na nás bude bouchat pokojská a ty jsi ještě nevymyslel plán na odpoledne, lenochu.“

„No co by bylo, řekneme pokojské, ať se k nám přidá.“

„Ty ty … nemám pro tebe slov, propadáte jisté mravní degradaci, pane. Hele, když nad tím tak přemýšlím, taková mladá pokojská…“ Nedokončila Marta větu a se smíchem utekla do sprchy, z které pak lákala Marka již známým voláním: „pojď si mne umýýýt…“
Šel.
„Au, můžeš přidat malinko studené?! Vždyť mě opaříš! Co vy ženy to máte za kůži, že vám nevadí horká voda?“

„Asi to bude naším sníženým prahem bolesti, lásko, to aby se nám lépe rodilo, víš? Tak nějak jsem to četla v některém našem… ženském časopisu. Klidně se mě ale dotýkej, to mi dělá dobře…“

„V malém prostoru sprchy pro jednoho se dva lidi dotýkat musí. Víš co, Marti, jdu se osušit, obléknout a ty si zatím ještě chvilku užívej tady ten nedýchatelný termál.“

15.
„Řeknu ti, Marku, že taková sprcha po ránu, po milování dokáže člověka pořádně nakopnout. Kde je k čertu ta pokojská?“

„Pokojská bude příště, teď balíme a padáme do Tábora, je tam moc pěkná botanická zahrada a na náměstí výborná restaurace. Tu bych upřednostnil a botanickou bych si nechal na vytrávení, když zbude čas, můžeme si dojet pro trochu duchovní útěchy na Římskokatolickou farnost a vyhlídkovou věž děkanského kostela Klokoty. Co ty na to?“

„Já na to nic, Marku, i když jsem se v nedalekém okolí narodila, moc to v Táboře neznám a ráda se tebou nechám provést. Tak mě napadá, jak to, že to všechno znáš ty? Vy jezdíte k Táboru s Janou na dovolené? Nikdy ses nezmínil, tajnůstkáři…“

„Člověk by měl poznat svůj rodný kraj, Marto, jezdíme s Janou a kamarády dost často na výlety a poznáváme, co jsme v mládí zmeškali. Je to příjemné a nostalgické zároveň, poznávat nová, ještě nepoznaná místa, oživovat si vzpomínky nebo se vracet na místa, kde jsi třeba jako dítě byla. Jezdím rád na výlety. V botanické jsme byli na podzim, podívat se na vzácnou Wolemii vznešenou. Uvidíš, že se ti bude taky líbit a to nemluvím o vyhlášené restauraci, U červeného koně, která je v původních podzemních chodbách historického centra a je stylizovaná jako interiér husitského vozu… a že tam moc dobře vaří, o tom žádná. Kromě, Klokot, kam můžeme sfouknout autem je všechno kousek a tak se ani neunavíme. Jsi pro?“

„Jistě, jistě, jsem pro. S tebou Marku pojedu na ohnivém koni třeba do pekla. Tak mě napadá, čím pojedeme? Necháme jedno auto tady a pak se do Písku vrátíme nebo pojedeme každý sólo. Já bych raději jela společně, sem je to kousek, můžeme se klidně vrátit.“

„Dobrá, řídím.“
„A já platím hotel a oběd u toho koně, stejně je na mně řada, brouku. A neodporuj.“

16.
„Jaké to bylo, Marto …“
Konec nebo začátek? Kdo ví.

17.
Obraz rána za oknem
zastřeným neobyčejnou ledovou malůvkou
i přes nadějně propouštěné světlo
je víc než zrcadlovým odrazem
hluboké melancholie a smutku
který ze sebe stírám
jako krev z rukou
právě vytažených z útrob noci.

Každá nová minuta dne života
je vzrušujícím překvapením
nic násilného, nic čeho bych se měl obávat.
Snad.

Opakovaně dýchám na sklo.
Vzniklým průzorem, možná i pod jiným úhlem
sleduji svět
o kterém nemívám leckdy ani tušení
že existuje.
Přikován řetězy malých tabletek
v svém vlastním vězení.

Tady a tam
rozdíl nevědomky smazávám.

„Tam“
je možná život více ovlivněn technologiemi
kterých se mi tady nedostává.
Věda v mém případě ušla kus cesty
pouze okovy.

Pěkný svět.
/ Politika, dětská pornografie, drogy
a jiné svinstvo hýbe všemi
tam za oknem. /

Záleží na úhlu pohledu.
Tady a tam.

Dveře pokoje č. 17 vrzly, doktorka Marta Malá prošla těch několik málo kroků k prázdnému lůžku skoro neslyšně. Posadila se a příjemným, melodicky konejšivým hlasem položila otázku stejnou jako již tolikrát. „Jak se vám dnes daří Pavle.“ Ne, že by to nevěděla, ale potřebovala s pacientem navázat první kontakt, od kterého se bude odvíjet další rozhovor.

Aniž by se otočil, nasál dveřmi zvířený vzduch, nosem i ústy. Z kuchyně situované o patro níž v pavilónu C soukromé psychiatrické léčebny k němu pronikla směs pachů vařených jídel jako první. Poválel je jako zkušený vinař na patře a zašklebil se odporem. Cibulka, játra a rýže. Druhá vlna pachů, která k němu dorazila, patřila doktorce. Směs ženství, potu a parfému. Mlaskl. „Mno, co myslíte, doktorko, jak je člověku zavřenému několik let v blázinci?“ Řekl podrážděně a dál sledoval podivný svět, tam.

„Pro vás je Pavle lepší, když jste tady, to přeci víte. Jestli pro vás mohu něco udělat tak mi to řekněte, bude-li to možné a nikoho to neohrozí, ráda pomohu. Od toho tu vlastně jsem.“

Otočil se, šouravě došel před postel. Osm plesknutí pantofli, plesk, plesk, osm facek životu. Přisedl si s povzdechnutím k doktorce a položil jí ruku na koleno. Cítil, jak se zachvěla. „Jaké to bylo, Marto?“ Zašeptal lehce zastřeným barytonem.

Dívala se na Pavla, jak se otáčí a opouští svět za oknem. Přisedl a položil svou ruku na její koleno, jako již tolikrát. Věděla, že se tím dotykem zvláštním způsobem zklidní, je přístupnější a vnímavější. Někdy by řekla, že je přesně napůl cesty mezi světy. V dotyku jeho ruky nebylo nikdy nic smyslného nebo erotického a přesto se dnes zachvěla. Možná, že je ještě pod vlivem ranního milování se svým mužem, Michalem, jestli se to vůbec milováním dá nazvat. Nemilovali se už skoro měsíc. Přikládala to na vrub pracovnímu vytížení, obou, víc než věku nebo ztrátě libida. Proto byla překvapená, když ji u jejich první dávky kofeinu a ranních zpráv v televizi rozevřel župan a začal laskat, líbat, sát ňadra a dráždit klitoris. Žádná předehra, přímá cesta k vrcholu. Tedy jen Michala vrcholu. Za chvilku bylo po všem, a když s poslaným vzdušným polibkem mezi dveřmi Michal odešel, seděla schoulená na sedačce, připadala si jako husa a šlapka v jednom balení. Nejdřív si myslela, že sama dokončí, co Michal začal a odfláknul, ale hodinové ručičky ji vehnaly pod rychlou sprchu a příměstským busem do ústavu. I tak přišla o pár minut později. Proto ji překvapila Pavlova otázka. „Co tím Pavle myslíte, nerozumím …“

Snad se neptá, jaký byl sex? Přece nemůže cítit, že jsem měla sex, i když je tak vnímavý. Chvěje se pod jeho rukou, je vzrušená má i vlhké kalhotky ale sex přeci cítit nemůže. Jaké to tedy bylo?

Na několik málo vteřin zpanikařila. Sakra, sakra má pravdu, chvěla se vzrušením a touhou, chvěla se, protože se cítila ponížená, chvěla se, protože byla vystrašená z momentálního nápadu, blesku rychlé myšlenky zabít Michala za to co ji provedl. Dva hluboké nádechy a výdechy. Panika je pryč. „Ne Pavle na tohle téma se bavit nebudeme, říkala jsem vám to už několikrát. Jestli máte pocit, že se blíží recidiva, atak …“ Zarazila svůj monolog, když ji jemně prsty stiskl, koleno, jako by to byl povel, aby ztichla. Čekala, co bude.

Chudák doktorka, chudák Marta. „Jaké bylo jídlo, Marto, chutnalo ti? Říkal jsem ti, že tu dobře vaří.“ Zvedl hlavu a podíval skrz Martiny oči do nekonečné dálky, do jiného vědomí. Pak zas natočil hlavu k oknu, které se stává jakýmsi jeho přepínačem světů a promluvil o poznání jinak znějícím hlasem na doktorku sedící vedle.

„Mohl bych dostat vycházku, paní doktorko? Myslím, že jsem nebyl venku několik měsíců. Viďte?“

Ne vždy, jak se mohla Marta před několika minutami přesvědčit, poznávala, kdy je Pavel v reálném životě a při smyslech ale teď si byla naprosto jistá. To je, skutečný Pavel.„Uvidíme Pavle, co se dá dělat, uvidíme.“ Opakovala. „Prozatím vám dovolím návštěvy společenské místnosti a oběd v jídelně. Odpoledne máte terapii a pak si spolu ještě promluvíme o té vaší vycházce. Zatím odpočívejte.“

To platí i pro tebe, holka. Teď to byla názorná ukázka tvé nesoustředěnosti a únavy. Příští víkend pojedeš na chalupu relaxovat, slib si to. Mezi dveřmi směrem k sedícímu Pavlovi s úsměvem prohodila, „nestálo to za nic, Pavle.“

Pavlovy oči potemněly.

Vše co žije, a vše, co roste je zcela tajemnou součinností různorodých a někdy protichůdných činitelů. Život a smrt. Nesmiřitelné protiklady. Přesto spolu vytvářejí věčně trvající život, který je souhrou smrti a života, jednotlivostmi, jež se vzájemně plodí … když slunce zapadá, neumírá. Neustálý cyklus obnovy. Jsem včerejšek, jsem zítřek, Marto. Co to znamená? Já jsem on, on jsem já a zde se vztyčuji, JÁ tvůj strážce.

Něco v jeho mozku by mělo být eliminováno, něco, co se rozlézá jako rakovinová nákaza. To co teď Pavla pohání je drásavou kombinací vzteku, smutku, zoufalství a výkřiků potlačujících vlastní identitu, Pavel bude muset zemřít. Proč ne, zemřel přeci již tolikrát. Stačí být nemocný, trochu zlobit, jak říká doktorka, Marta. Kdy už konečně doktorka pochopí, že není Pavel pacient ale Marek, její velká láska. A ona, jeho láska z písku.

Ojedinělé spojení šílenství a rozumu hnalo postavu stojící před oknem až na samotné dno temnoty, skryté a netušené. Jen jedna jediná věta se právě stala neuchopitelným a nevyčerpatelným zdrojem nenávisti. Nenávist je teď směřování i cíl Pavlovi existence, kterou nechá naplno rozeznít.

Od touhy k činu dělilo Marka jen pár hodin.

Čekání na oběd vyplnil Marek skládáním obrysu motýla s rozpětím křídel víc jak metr na podlaze pokoje. Z novin a časopisů, přinesených již několik dní předtím jedním ze zřízenců a povolených doktorkou, Martou, zručně vytrhával jednotlivá písmena a slova aby je pak vyskládal opatrně a soustředěně do tvaru obrovského hmyzu. Uvnitř křídel a těla motýla složil bez nějaké předlohy jakousi koláž z dalších různobarevných slov a písmen připomínající verše a sloky básní. Při bližším pohledu by každý jistě poznal, že jde o dvacet vybraných Shakespearových sonetů, v tuto chvíli na křídlech motýlích pro Martu. Marek v sobě nezapřel kus talentu, šikovnosti a dobrou paměť, jež je pro Markův mozek pouze drobnou pouťovou atrakcí neúprosně, drásavě a s jistým nutkáním vyvolávanou ozvěnou duševního stavu, plného zákrut a zvratů.

Sonet č. 26
Ó pane lásky mé, do jehož vazalství
je moje oddanost tak spoutána tvou ctností,
k tobě zde posílám své psané poselství -
ne důkaz umění, jen důkaz oddanosti.
A je tak veliká, že moje umění,
ubohé, nemá slov - a proto vyzní hluše;
já ale doufám vždy v tvou shovívavost k ní,
která ji uloží i nahou v hloubi duše.
Až mi má planeta přinese jednou zdar,
až mne té nynější chudoby jednou zprostí
a přioděje mou lásku, teď samý cár,
abych se ukázal hodným tvé pozornosti,
potom se budu smět chlubit, jak mám tě rád;
do těch dob musím se před tebou ukrývat.
W. S.

Ztracen sám v sobě cestoval Marek na odlomených krách rozumu, když byl vyrušen zvukem otevíraných dveří. Motýl z podlahy vzlétl a náporem proudícího vzduchu roztančil svá křídla. Řady veršů a slok se v jediném okamžiku proměnily ve velký třesk chaosu novinových útržků.
„Zatraceně, Pavle co tu zas vyvádíš, podívej se na ten bordel.“ Brblal nově příchozí, Bohoušek, stotřicetikilový, dvoumetrový zřízenec, zdravotní bratr a dobrá duše celého ústavu. Pětačtyřicetiletý Bohoušek svou konstitucí vysloužilého boxera budil sice respekt jak u pacientů, tak i u všech zaměstnanců ale pro svou dobrosrdečnou povahu byl přezdíván, „ Máma.“ „Pojď, umělče, jde se na baštu, ten svinčík uklidíme až pak, po obědě.“ Hudroval dál, Bohoušek.

Marek pozoroval zvířené kousky novin skoro bez zájmu, že motýl sonetů odlétl, z toho byl jen málo smutný. Udělá Martě nového, zná všech stočtyřiapadesát sonetů zpaměti.
„Víte Mámo, že tvůrčí činnost nemá nic společného s psychickým stavem s depresemi nebo naopak s euforií? Tvorba je zvláštní druh energie, kterou se nabíjíme ve svém okolí, tím, že žijeme, že vnímáme. Tvorba je chuť a potřeba ze sebe něco dostat, dávat a obdarovávat. Tvorba nesvazuje lidského ducha, naopak dává nám křídla, naplňuje nás. Víte to? Víte Mámo, že lidé jsou důkazem toho, že ve vesmíru jak ho známe, existuje mnohem víc než, vidíme a víme? To pod vašima nohama byl Shakespeare. A já se jmenuji Marek.“
„Pojď tedy, ty Marku Šejkspíre, bude bašta. Na co bys měl dneska chuť?“
Marek ukázal prstem do prostoru před sebou, na pomyslnou řádku v jídelním lístku.
„… dal bych si prosím, tady ty kuřecí plátky na smetaně s brusinkami a krokety. Co ty …“
„Tak to budeš básníku Marku Šejkspíre asi překvapenej.“ Zasmál se Bohoušek. Vzal láskyplně Pavla kolem ramen a vyšli spolu z pokoje na chodbu, kde už bylo několik dalších pacientů připravených k odchodu na oběd.

Jídelna byla a je jednou z mála oáz normálnosti v celém ústavu. Malá útulná místnost vymalovaná příjemnou pomerančovou barvou s pěti stoly pro čtyři strávníky s dostatkem světla pronikajícího ze dvou velkých oken s výhledem do parku. Na každém ze stolů září pestrobarevný ubrus sešitý z mnoha kousků látky. Slánky, pepřenky i stojánky na ubrousky z pálené hlíny byly vyrobeny pacienty v místní chráněné dílně a i přes svou jinakost dodávají každému ze stolů jakýsi ráz a klid spořádané domácnosti. Všude na stěnách visí obrazy, fotografie a plastiky, vrchol výtvarného umění pacientů i zaměstnanců ústavu. Vlevo od dveří, naproti oknům se přes půl stěny táhne dřevěný pult až k výdejnímu okýnku, kterému zrovna teď vévodí baculatá kuchařka vydávající jídlo.
Bohoušek zaujal strategické místo u dveří, kde měl nejlepší přehled o veškerém dění, pozdravil kývnutím hlavy kuchařku vykukující a klábosící z okýnka se starší blonďatou sestrou sedící u jednoho ze stolů, která tu dnes měla službu jako výpomoc, kdyby se něco semlelo. Pak vesele zašvitořil, „tak šup, šup děvčata, krmení dravé zvěře začíná.“

Šílené panoptikum Pavlových myšlenek zpozornělo a soustředilo se pouze na jednu jedinou primitivní: zabít.
Jako poslední z pacientů došoural k výdejnímu okýnku, napnul svaly, přihrbil se jako šelma a zaútočil. Probuzené zvíře v něm vycítilo příležitost a zakouslo se s nikým nečekanou brutalitou do své oběti. Drásavý křik jeho hrdla přehlušil i pád polévky v hrnci, kterou už kuchařka neměla možnost nalít do modré umělohmotné misky s obrázkem kočičky. Pavel bez přípravy chytil zcela nic netušící kuchařku za vlasy a několikrát po sobě praštil její bezvládnou hlavou o hranu hrnce s teplou polévkou.
Polévka na podlaze se pomalu mísila s krví ležící kuchařky a život šeptal své poslední sbohem.

Bohoušek stál jako přikovaný a vůbec nevěřil tomu, co vidí, než stačil zareagovat, bylo po všem. Kuchařka ležela na své straně okýnka a Pavel s krvavýma rukama nad hlavou ječel stále dokola, „ …nestálo to za nic, nestálo to za nic, nestálo to za nic …“ Bohoušek už nemusel, ale přesto vytáhl z pouzdra na opasku injekční stříkačku s tisercinem a vrazil ji bez váhání do Pavla. Pozdě. Peklo už dávno rozevřelo svou náruč.

O pár týdnů později.

Doktorka Marta Malá stála s Bohouškem v otevřených dveřích pokoje a pozorovala postavu sedící bez pohnutí na kraji postele. „Kolikátý už to vlastně byl Pavlův záchvat, Bohoušku.“ Řekla potichu, aniž by se na osloveného podívala. Bohoušek povzdychl, „třináctý, Marto.“ Dovolil si důvěrné oslovení.

Marek seděl a dál pozoroval kapky stékající po okně. Dvě postavy za jeho zády do jeho světa nepatřily.