Neodplouvej

Bylo nesmírně obtížné konečně něco zas napsat a je podle mě celkem zázrak, že se mi tenhle text vůbec podařilo splácat a dát mu jakousi formu. Půlroční užívání pervitinu mi udělalo v hlavě bordel a všechny pokusy o tvůrčí činnost končily předčasně a neúspěšně. Nyní se léčím v terapeutické komunitě, jsem cca měsíc čistý a pomalu, pomalinku se vracím do formy. 

Navzdory tomu, jak dalece jsem sešel z cesty a jak moc jsem týral své tělo i mysl se mi zatím nepodařilo zahubit v sobě můj silně zakořeněný smysl pro empatii a sounáležitost s druhými. Spoustu lidí se ve svých životech trápí a pomalu, nenápadně ztrácí sami sebe i sílu to zvrátit. Mám v myšlenkách všechny tyhle lidi. Kéž by každý na tomhle světě našel vnitřní spokojenost a harmonii. Neodcházej mi. Vrať se. Neodplouvej, tak jak jsem málem odplul já. Byla by to škoda. 

 

Neodplouvej

 

Osamělé loďky tam na čirém moři

Mizí na obzoru světa, jenž jsem si stvořil

Pár jich zas ubyde, než přijde ranní svítání

A kdo o vraku tvé duše kdy promluví?

Ne každá loď má jméno Titanik.

 

Já sám jsem pouhý trosečník

Byl jsem taky trochu uličník

Těžko popsat, jak moc souzním s těmi, co jsou ovládáni jedem

Je to něco jako svědomí

A možná Bůh je pro mne kolektivním vědomím

Já ztratím tebe

Pak ztrácím sebe

A už jen věřím v černočerné nebe.

 

Dnes v noci se mi zdálo, že i já jsem opět kotvu svou uvolnil

Každý den mi praská hlava z toho, jak slyším lidská volání

Bože, děj se tvá vůle

Je však tohle vskutku můj úděl??

Můj bližní se směje, až odhaluje zuby

Mně puká z toho srdce, protože vím, že on neví

Netuší, že ho už obklopuje skoro jen čiré pusté moře

Vzdaluje se od pobřeží, od své identity muže

Naději mám už jen skrze náhlé stavy lhostejnosti

Pak stává se z ní bezmoc opět, hryže mě to v morku kostí

Viděl jsem na vlastní oči, jak piko mění lidi během vteřiny

Tváří se jak dobrá chůva, ale klidně spát tě nechá bez peřiny

Není to dobré, není to hezké!

Jak to však vysvětlit tomu, kdo zrovna podlehl té jiskře?

Jak ukázat své denní iluzi mé kruté noční můry

A ty mluví tu pravdu o tom, kam vedou jisté myšlenky a činy

Opět jsem to prožil, to co radilo mi tušení

Stalo se to když před nedávnem dal jsem si s tebou ketamin

Cítil jsem v tu chvíli, že já prostě MUSÍM

Když tě nechám tonout, sám se zkrátka dusím

Přes to všechno vstávám každé ráno a hledám svůj rodný ostrov

Přitom přátelé mí v divokých vlnách oceánu válčí se svou kostrou…

 

Možná jednou zjistím, že vlastně život je jen hra

Třeba je to tak, že i to velké moře má svůj řád

A smrt je pouhá iluze, protože láska žije věčně

Jednou přestanu se cítit ve své roli nepatřičně

V to aspoň doufám a teď i náhle dává mi to smysl

Chci zas slyšet smích a cítit radost – odkotvit svou mysl.