Poustevník

 

 

Tak jako rodiče, či reklamu v bedně,

ani souseda si běžně nevybíráš,

prostě se naplavíš a pokud ti sedne,

poděkuj bohům, protože kliku fakt máš.

 

Já zdědil chaloupku, v níž zemřel můj děda,

na kraji lesa, jen s výhledem na rybník,

nikdo však nezmínil, že děd za souseda

měl toho pána, co říká si poustevník.

 

Bloudívá po lese zhrzený životem,

často mě navštíví – v noci bez klepání,

nejednou volil jsem, zda sejít infarktem

nebude lepší než jeho bědování.

 

***

 

„Nezlob se sousede, snad jsi se nelekl…“

zašeptá do ticha při další návštěvě,

 

já strachy vykřiknu, schovám se pod deku,

sedí mi u hlavy na kraji postele.

 

„… blblbl, hmhmhm…“ dál cosi vypráví,

na chvíli sklapne by tiše si povzdechl...

 

„To není normální!“ z pod deky vyskočím,

rozsvítím

a do stolu bouchnu si...

„Tohle už nesnesu!!! Musí to přestat!!!“

 

Pokrčí rameny.

„Jsem sám, co mám dělat?“

 

„Co máte dělat?

Co máte dělat???

Já vám to řeknu, milý brachu!

Pořiďte si ženu!“

 

„Ženu? To nikdy!“

V očích se mu mihne záblesk strachu…

„Žena je, sousede, jen lapač prachu!

Kobylky nejí to, pálí to kopřivy,

reakce přehnaný, tak trochu jako vy...

myslí jen na jedno, kdo by to chtěl...

já jsem pan myslitel…

Chápete!?

Myslitel!!!

Žena je ozdoba, ale ne pro mě…!“

 

A je to tady, k pláči se schyluje,

vztekám se marně.

 

Jak před tím snad stokrát, na čaj teď postavím,

nesmysly poslouchat budu, však co já vím,

možná, že za pár let, budu jak tadyten

bloudívat po lese zhrzený životem.