Věřím!

Zlatavé slunce jemně pálí,
smích je slyšet z veliké dáli.

Jen ta dívka nemá pořád čemu se smát,
někdo ji totiž přestal mít rád.

Věděla jsem, že náš vztah nemůže trvat věčně,
srdce však neposlouchalo,
bylo ti tolik vděčné
za to, co stalo se i nestalo.

Tvé hříchy předem odpuštěny,
sny před vyslovením vždy splněny.

Tak moc věřila tvým slibům a lžím,
tak moc si přála být ti vším!

Tvá lhostejnost byla mučivá,
přesto milovala jsem tě víc než bych chtěla.
A ty málokdy zeptal ses, co chci vlastně já,
asi dávala jsem víc než bych měla.

Ta smutná dívka stále čeká, že zavoláš: Jsem jenom tvůj!
Vždyť jejím dnům dával jsi řád,
tak už řekni jí konečně Stůj!
ONA je přeci ta, kterou jsi měl rád!