...

Tam kdesi daleko, na sklonku dne,
stáli jsme spolu a dívali se do nebe.
Na zářící měsíc, na jiskřivou krásu hvězd, oba jsme v tu chvíli přemýšleli, kterou si vybrat z dvou cest.
Za tichého klapotu podpadků, vybrala jsem si do kopce jít,
Ty, šel si tou snažší a asi má to tak být, že naše cety se rozejdou...alespoň teď.
Padá mi listí pod nohy,
provází mé váhavé kroky,
hladí mě něžně po tvářích,
namísto Tvojí ruky.
Tiše jdu bez ohlédnutí, už nemůžu vidět Tvou tvář,
na cestu od Tebe mi svítí jen chladná měsíční zář.
došla jsem nahoru a proti své vůli se otočila,
abych smutek a slzy na Tvé tváři uviděla...
ten obrázek smutku už napořád v duši mám...
navzdory touze se rozběhnout zpátky,
jsem se otočit přinutila a na dlouhou cestu tou mrazivou nocí vykročila.
už nemůžu zpátky, ač ráda Tě mám,
do Tvého života nepatřím.
Věděls, že odejdu, přesto jsi mě nezastavil.
Ty svoji cestu už sis taky vybral a já jdu dál sama tou svou.
Utěšuji se krásnou vzpomínkou a vím, že jednou Tě znovu potkám...