Na Opletalově ulici

2022

Zdá se mi to jako sen - vidět tě opět znovu.

 

Mračna se nad Prahou stahují,

chladný duben line se ulicí; 

s hlavou v oblacích a nohama v podpacích

v ústech sladkou hořkost převaluji

- tu co Jemen s Etiopií světu dali. 

 

Stojíš tam sám, o institut opřený,

s cigaretou, v zamyšlení ponořený

a tvůj úsměv zastoupí dnes Slunce,

když pohledem zachytíš,

jak díky osudu kráčím k tobě

a přitom namířeno jsem měla k sobě.

 

Oči se dotýkají, úsměvy promlouvají

duše se třepotají, srdce tlučou v Jednotě,

svět padá nám k nohám, zdá se tak nicotný,

na ničem nezáleží, na ničem, co je kolem,

- a já v hloubi duše vím, že to není jen můj dojem.

Slova něhy se ve mně vzdouvají, 

avšak rozum mi brání 

vykřičet lásku z výšek pálených střech 

tak, že pošeptám ti ji do ucha. 

 

Kráčíme mlčky, konkludentně

i v ostýchavém hovoru 

po Opletalově ulici směrem dolů.

Jsi jako já nesmělý

- probořit hráz totiž není věc jednoduchá, 

ale věz (pokud v tobě se nemýlím), 

že má láska je s tvou totožná,

jen chodí v trochu jiných šatech. 

 

Tvé modré oči za obroučkami brýlí, 

mé rudé rty, 

tvůj rolák pod koženou bundou,

můj svetr a žluté kalhoty.

 

Není čeho se bát.

Obejmeme se tedy?

Nebo půjdeme dál?