Sebou umlčeni

Vyprávím už třetí zenovou anekdotu
- a ty se stále ještě neusmíváš
tve žebro trčí přemýšlivě
tak zasněně zírá na cukr protější stěny
a tvých očích
/ač neumím číst/
vidím závoj
ztrácíš se v závoji mlhy
v závoji něhy
v závoji padlých krás
- balím svou pomyslnou cigaretu do tvých řas -
bezmyšlenkovitě mícháš svou dávno vystydlou kávu
a noc ve svém dlouhém hávu
se už plíží za okny.

zdvořile ses pousmál
- a tvé koleno se dotklo mého -
ucukl´s tak rychle (uštknul tě snad had?)
a já si říkám
/co se to , sakra, s náma stalo?/
Kam jsme se poděli?
Zmizel´s mi, nevím kam...
i když sedíš tady naproti...

A tak tu sedíme, sebou umlčeni
nic neříkám
ty jsi taky jako pěna
jako pěna, která z kapučína dávno opadla
zbyla jen kalná tekutina beznaděje
/v bolesti stereotypu/

Řekl´s mi
/promiň, musim jít/
věděl jsi to?
já věděla...že musíš jít, už navždycky
navždycky pryč
zvedl ses, vzal svou otrhanou tašku
/naposledy ses posmutněle usmál/
a šel
/slyšela jsem, jak cinkly dveře./

Vyprávím už čtvrtou zenovou anekdotu
a ty
ty
už tu nejsi.