o nevyslyšené básni
o nevyslyšené básni
jejíž jméno jsem zapomněl
mě vzala múza chtění
pamatuji si
jak jsem přijel do města
a vstoupil prosklenými dveřmi
do muzea s koktejlovými drinky
což byla vlastně knihovna
na neznámé adrese
sedělo se tam u stolku s lampičkami
na děsně lehkých barevných plastových židlích
to vím přesně
možná jste mě spatřili
a jak se na pódiu objevil objekt mého zájmu
pozoroval jsem nohy
šaty
i pohyby rtů
až po vlasy
a pak zas dolů
a nahoru
až báseň končila slovy
děkuji tak moc
až vám přeji dobrou noc
a tak jsem zase šel na vlak
to tenkrát z města řinčely noční rychlíky citů
a pak už jsem nikdy ani nezahlédl
poezii která se jmenovala
jsi tu za úsvitu
Komentáře (6)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
..Je hezké vnímat nejen čtené,ale i čtoucího.....když se to plynule a harmonicky spojí...je to kouzelné......to jako by se vstoupilo do slov z půvabných úst vyslovených....plně Ti rozumím,člověk se pak vlastně ztratí a ani neví,co se to děje,je to kouzlo okamžiku......./úsměv/......to když visíš na rtech......Ji.
Hezky jsi to.......taky jsem někdy "visela"....na rtech.....ať to byla muž či žena...a ještě určitě budu....../úsměv/..a netýká se to jen poezie...ale i hudby,divadla....a tak...
14.10.2023 18:46:25 | jitoush
Ano, člověk se pak vlastně ztratí...
Já její jméno vím, ale ztratil jsem... takže tak... ona tenkrát ale vyznávala takový ten underworld styl.. vlkodlaci, upírky, fantasy a včetně oblečení... a vlastně je to jediná autorka, která mi pozdějc věnovala svou povídku...
14.10.2023 23:12:19 | J's ..
To je tak, když objekt přitahuje víc nez myšlenka, kterou sděluje.
Proto mě občas dámy mívají za prostoduchého, že na jejich monology a otázky reaguji jenom zasněným úsměvem:)
14.10.2023 14:00:57 | Žluťák