Strasti studentské

Tahání, pomalu, nehtem,
skřípání po černé tabuli.

Okolí smrdí dehtem,
nikdo nezavře papuli.

Limita táhne se divně,
prý někam k nekonečnu.

Epsilon tváří se vlivně,
ale nic od něj neodečtu.

Věta číslo šedesát šest,
mluví o spojité funkci.

Začíná se mi to plést,
zapomínám interpunkci.

Takový je to divný sen,
nekonečnem dovnitř a ven.

A budím se na jiném místě,
ale ani tady, nemluví se jistě.

Tabulku čísel sleduji z lavice,
taková divná, prý snad matice.

Lineární zobrazení do kanonické báze,
kanón ale nestřílí, a těžko mluvit o obraze.

Skrze pár definic, zrozen skalární součin,
ach ty šílený člověče, to je zase počin.

V tisících závorkách, číselném dusnu,
zavírám oči, milerád usnu.

Budím se pomalu, zívám, diskrétně,
Klikyhák ve předu, vyhlíží nevzhledně.

Relaci vrcholů říkají kružnice,
pak kreslí domeček, jedním tahem.

To asi Euler, šel pozdě z pivnice,
a zas vyplodil tvrzení šmahem.

Pak se to sesype do Fibbonaciho haldy,
a s panem Dijkstrou pečlivě prohledá.

Duševní potrava? Snad raděj být hlady.
A jako myslivec nahánět medvěda.