Rozbité závory

velké ticho pod černou kupolí
to, co mrzelo, to už nebolí
zpěněná touha v poháru do dna
zavřela oči tvá duše hodná

ve vlasech poprašek nočního stříbra
copak sis mohl na začátku vybrat?
kde stál jsi osude, když jsem se narodil
"vléval jsem oheň do všech tvých žil"

touha mi proudí dodnes v myšlenkách
snad se to nehodí, snad mám trochu strach
nová cesta je hned za těmi dveřmi
stačí stisknout kliku, nechat všechno vyznít

tvé vlasy až do pasu, oslepl jsem zcela
jsi čarodějka mému srdci milá
na rozcestí času zakopl jsem o mládí
kdo mi cestu zpátky dobře poradí

v láhvi zbylo málo, hlava se mi točí
celý svět jsem utopil ve tvých očích
riziko bolesti stálo za pár týdnů
měsíců či roků, dál už nedohlídnu

na zemi jsou střepy, otáčím se zády
i za vzpomínky, chceš osude,platit
dal jsem ti už všechno, odejdu teď nahý
už nechci nic měnit, prost jsem vší snahy

tak trochu s pokorou, tak trochu směle
vracím se k té, co posmutněle
čeká na prahu vesmíru a věčnosti
tiše věrná ve své věrnosti...