Inkvizitor

  

   /znám to místo 
   kondenzované poezie 
   proto tam nechodím/ 

  

 zdi dýchají 
 cigaretový kouř 
 třicet čtyři 
 let 

 zdi vdýchly mi cosi 
 jsem živoucí mládí 
 stárnoucích 

    těžké břímě 
    všech pohledů 
    na léta naivity 
    která se nenávratně transformují v nostalgii 
        bolí mě 
    nejen záda 

      saxofony 
      pleskají o dlaždice 
      o páté ... ranní 
                    jak slzy 
      které omylem zapadly do krku 

                     zápalky 
      s václavem havlem 
      flakón už dávno vyschlý 
      svatební fotografie 

  vzduch těžký vzpomínkami 
  ozvěnou někdejšího života 
  kde minulost se zapichuje 
                        jak hroty 
  do bosých nohou 

           . 
            

    zygota byla opilá 
    alkoholem starým přes měsíc 
    svobodou starou 
    ani ne půlrok 

             půlitr 

   tak jako před čtyřiatřiceti lety 
   se dnes klepou okenní tabule 
   ale záclony zašly 
   jako idealistická zákoutí 
   prachem a špínou práce 

       /tristan a izolda 
        bohumil hrabal 
        kapitál/ 

                          práce 
    která měla živit penězi 
    chvíle bezstarostného snění 
        vše 
    je pryč 

      zápisky do rubínu   
      když ještě stáli o amatéry 
      vše je zapsáno 
      v jednom malém těle 
      v jeho duši 

    poznání   
  doplňuje skládačku 
    hořký nápoj 
  je jediným, který naplní 

  cítím zlom 
  a vidím výsledek 
  nic už nebude jako dřív 

     zápalky s václavem havlem 
                                plakáty 
     pěší zóna richarda tymeše 
     na sto způsobů 
                    jako 
     dárek od dítěte 
     které stále a stále maluje týž obrázek 
     aby potěšilo toho, komu ho věnuje 

bohumil hrabal   

kapitál 

                         a jazz 

                           . 
                           . 
                           . 

  jsem součástí 
  skládanky 
  chci mít vše tak naivní 
  a nadšené 

              ale 

    nejlepší doba pro to 
    minula mě o téměř 
                  dvacet let 
              . 
              . 
              .
  

    dnešní doba 
 /říkají to všichni 
 kteří déle žijí/ 
    nedává prostor 
              k poezii 

             

            *