Uvědomění

Tvář zahalená v jemném bílém kouři
tvář nemající nic, co jen oči mhouří.
Tělo, co skrývá se v oparu
tělo, co do něj naperu.
Vidím tu siluetu jdoucí v noci do nerůznějších lokálů
noříc si při tom nohy do bublajících močálů.
Má silné paže, krátké vlasy
kam namířeno má dnes asi?
V nohách už ale síla není
plnovous ve tváři, ten touží v zapomění.
Blesk náhle zasáhl do idylky měsíčního svitu
a postava zkončila v náručí velkého kusu igelitu.
Teď bloudím nocí v tomhletom temným lese
dlouho má síla igelit neunese.
Vzdávám to a na pařez si sedám
a hlavu toho nešťastníka ve svém břemeni teď hledám.
Ustrašeně zírám na jeho oči kamenný
vidím v něm sebe!!
Proboha! Mámení?
Musím přiznat, že srdce v kalhotách je dobré vystižení
je to snad znamení, anebo omyl?
Nemůžu uvěřit, že jsem sám sebe zabil.
Vidím sám sebe v tíživém oparu smrti.
Sundávám pláštěnku, zouvám si boty
skáču do propasti. Koho tím zabiju? Jsem to já, nebo ty?