vyslanecká...

stáli jsme v kruhu
oslnivě černá dáma
vyřezaná z ebenu
s matoucím listovím
se roztančila v pantonimě
jako studna vesmíru
v níž život utápí
všechen svůj křik
a začala mne omotávat
s tichým sykotem
jako mouchu
rozžhaveným drátkem...

tys určen vyslancem...

trochu mi to vyrazilo dech
jako květ z mrznoucí páry
a zadíval jsem se
náhle projasněným směrem…

vzduch voněl sněhem
a její útlá paže
vzdálená milióny let
zajiskřila na rampouchu
aby z průzračné čepele
odkáplo bílé víno k posilnění
jako podivuhodný jev
z krátkého oteplení...

než k ní dorazím
bude to chvíli trvat
a tak jsem vymyslel
pár obchvatů a červí díru
takže si cestu
zhruba o hodinu zkrátím...

požár sílil
což bylo znamení
že se blížím…

hustě sálal věčností
a nepřestával
stoupal jako horkovzdušný balón
masivní a hladký jako sklo
řezal do očí
plameny podemílal nohy
stravoval
jako zahradnické nůžky větvoví
a já byl zpocený
až ze mne stoupal dým
jako by chtěl spálit
svou clonou
všechno ostatní
domněnky popukaly
jako horké kaštany
ale myšlenky utkvěly ve vzduchu
jako dlouhý vzdech eunuchův...

stál jsem před níním...

barva v očích mi vyschla
obličej ztvrdnul
jako vypálený jíl
vlasy zpopelněly
kůže se scvrkla
do vrásčitého starce
žár se usazoval na tvářích
krku i na pažích
a pronikal do plic
já ale nedbal
když už jsem urazil
tu strašně dlouhou cestu
na chvíli se zdržím
smím?...

jdi dobrý
nabídni si
o něco se s tebou podělím…

ponořil jsem ruce
a zapouzdřil do schránky
malé pulzující Slunce...

kam se vydáš teď?

v mysli se mi zjevil chlad
a osvěžující klima toho slova
rostlo a převalovalo se v ústech
jako zmrzlina…

usmál jsem se
jako když se zvedne vítr
uprostřed léta...

odtud je jen jediný směr..

na Sever...

zahřát ostatní...