Básně nebásně

Pramálo dává mi hořká číše jménem život
a já mezitím bez citu čekám.
Na zázrak snad?
Svého stínu se tiše lekám.
Polykám střepy minulosti,
čekám ve stínu.

Noc je dlouhá, pavučiny se chvějí,
v temnotě vzpírá se nestvůra.
Zajatá, ukrytá hluboko v zem.
V tichu duše, ve spárech kamení,
zapomíná hlubokým snem.

Záchvěvy země divoké koně budí,
ti běží jako ve snách stále dál,
podzemní prostory se chvějí,
a bytost jménem Život stojí opodál.

Pootevři oči skrz vlhkou zeď,
pohleď, cit už není,
láska jak by smet.

Není to co chceme sami,
je jen to, co chceme dát,
život sedí tiše s námi,
zbývá jen se pousmát!

Cit, co není,
chvíli změní,
čas už není,
zbývá snění,
Zem se mění
v prostor-chvění...