Jen se znič

Vrátila ses mi,
s úsměvem na rtech,
a řekla jsi mi něco,
co mi krev v těle,
všechnu co tam byla,
změnila v led.

Třesou se mi ruce...
I nohy...
Je mi zima...

Teď si chceš povídat,
jenže já nemůžu mluvit,
protože mi je zle,
jsem...

Zklamaná? 
Proč vlastně...

Možná jsem naivní,
když věřím,
že lidi nezklamou.

Jenže oni to dělají.
Znova a znova...
I ty jsi to udělala,
po tisící první a stejně
stejně mě to bolí,
nechápu proč...

Ty vypadáš šťastně,
a já mám pocit,
že jsem právě umřela.
Proč?

Nikdo mě neposlouchá,
moje varování, starosti,
lidi mi nevěří, že je mám ráda,
dál a dál se pomalu zabíjejí,
nemůžu dělat nic...

Teď k nim ses přidala
a mě je smutno...

Jsem prázdná jako
vypitá sklenka,
obal od čokolády...

Co bylo je pryč,
skončí to v záchodě,
končí tam všechno,
posledních 19 let...