Stereotyp

Denně stejný zvuk budíku,
denně stejná rána,
cesta tam a zase zpátky,
když se zavře brána..
Kolem stále stejné tváře
vždy těch samých lidí,
zdá se Ti, že ani jeden
z nich Tě už nevidí..
Snad pár blízkých vedle Tebe
ještě ví, že dýcháš,
i když od nich pořád stejné
věty denně slýcháš..
V noci se Ti zdají sny,
zas jeden jako druhý,
plují líně dlouhé dny
a nikde zdání vzpruhy.
Chodíš tam a zase zpátky
jak dřevěná loutka,
chybí Ti už jen ta dlouhá
k zavěšení poutka.
Přitom hlava plná je Tvých
přání, snů a touhy,
mezi prsty prosíváš jak
písek roky dlouhý..
Žádná změna v dohlednu,
i když bys tolik chtěla,
dál hýčkáš si svou naději,
aby Ti nezmizela.
Věř, jednou zase bude líp,
vždyť tohle konec není,
zas přijde den kdy splní se
snad všechna Tvoje snění.