v předtuše...

bylo takové zvláštní ticho
že by mohlo být vystavené v galerii
na malém náměstí
smyslně tryskala fontána
ledovou tříšť do zářijové noci
vnášela krásu zvenčí
uloupenou větrům a času
a já si uvědomil
že když se probouzím
mívám na hrudi
spadané listí…

pak se světla utlumila
a v přítmí proplula
kolem mé pozice tvář
tak trochu zvláštně zaostřená
takže několik dalších minut
zůstala otištěná na mé sítnici…

patřila dívce
jménem Jonquile
s neproniknutelnýma očima
a pletí jemnou
jako čínský čajový šálek…

prohlížel jsem si ji
a získal dojem
čehosi růžového a stříbřitého
podobného ústům jinovatek…

pohybovala se ladně
asi jako Sonja Henie
když bruslí na horké polévce
a bylo na ní
něco podivně nepřípadného
něco fascinujícího
jako otisk nohy na Měsíci
rezavějící vrak Titaniku
na mořském dně
nebo přehrada
v kaňonu Boulder
uprostřed pustiny
nepatří tam a zároveň patří
takže mi z ní srdce tlouklo
jak pračka plná holínek…

přistoupila ke mně
a oba jsme oněměli
překonáni
vzájemnou přítomností
neschopni ničeho
kromě naznačených něžností…

nevím jak dlouho to trvalo
ale ještě než se vzdálila
pošeptala mi
můžete mne na dobrou noc políbit
potom se mi líp spí…