Sojka

Ptáčka v nebesích,
klícka vždy vyděsí.
Malá sojka lapnutá,
té ani žít nechutná.

Do kouta tiskne se,
své pouta nesnese.
Pruh světla skomírá,
a s nadějí umírá.

Jen hvězdy jí šeptají,
měsíc hladí jí potají.
Ticho zde přežívá,
zdi objetí chladivá.

Hříchy svědomí zabíjí,
vodou, krví se nesmyjí.
Smrti písen děsivá,
se v uších vysmívá

Už nesmí mít ráda,
je navždy sama.
A nasvět celý,
hledí skrz mříže cely.