Jižní kříž

Zase mě kousek života přeběhl přes cestu,
od severu se polární záře tlačila na jižní kříž,
a lodě, mé lodě natáhly plachty, jak umějí jen rackové,
nebylo kam utéci.

Bouře přicházela a ticho jí bylo bratrem,
v očích mých mužů panenky hrály kostky se strachem,
to ticho, dělalo z námořníků děti,
zůstaly jen stíny.

Vydali jsme se na moře plout a našli v něm věčné přátelství,
bylo léto horké i pro oceán a zbývaly jen chvíle,
to ticho začalo z mužů rvát údy,
vzalo si nás všechny.

Jen dubový kříž z lodi směřoval dál k jihu,
jako zrcadlo toho na nebesích.