U sklánějící se vrby..

.
jarní léto vystřídal vlahý déšť
probouzející zemi zelenou svěžestí

i ty jsi vystřídal psavých cest
k lístečkům tichosti

minulých pár dní
mizels u vody
za hospodou v bažině

občas cestou někdo šel
pozdravit úsměvy
anebo taky ne

a ty myslel zdali jaro vodí
někdy padající do bláta jindy se jas brodí
a tak jsi vytvořil podél cesty přes blata
stružku k potoku
pokračující kamennou tůní
u sklánějící se vrby…
.

I stalo se
v den před sv. Jiřím
dívka v modrém
bludička s černým psem

„dobrý den..mohu vás tady mezi vrbami rušit..
jdu si pro proutky…“

„dobrý..proč by ne..“ ozvalo se od kluka v rozervaných riflích
celého zabláceného …“… já jen odvodňuji smutnou krajinu…“
dívajíce se na blond stvoření
toužící sluncem rušit zdejší přítomnost…
„a opatrně..když budete blízko…“

„já mám nepromokavé boty“
a nepromokavé srdce?

„vlastně na co proutky..budou u vás velikonoce.. nebo
píšťalky vyrábíte ve velkém ?..a pes jde do bláta…“

„on může“ pravila tichým sametem…
„a proutky mám do školky na výzdobu
už jsem chodím nějaký čas…“
…
Nepromokavě poletovala tu a tam okolo vrb
jako modrá vážka které sis nevšímal
neboť tvé poslání pro tento den
již mělo jasný cíl

i lovecká chvilka opřená o kmen
sotva by spočítala polibky blatouchových princezen

přítomnost modré vážky tě držela z hvězd
zůstat dokud tu bude
až nastal soumrak bez červánků že ještě přijde..

stružkou teklo snad celé moře vod
jestli ano či ne
zatímco různí spokojeně procházeli okolo..

tam v mokřinách zrcadlí se kamenná tůň
občas pokukující cestou jestli náhodou věří
v prodloužený čas

a teď pro nekonečna šeravý
modré orchideje
doufat i ve
vlaštovky prostřihávající nebe

když tak tiše a tiše se snáší déšť…