O chlebě

Baronka : Krajina chleba

Ve snu jsem si přála
napsat báseň jako pole
aby voněla chlebem

a rozhovorem na polní cestě
se sedlákem Nedbalem
o orání

- Obdělávám třicet hektarů -
řekl

Hlas měl jako zvon
a vznešenost prince krajiny
Jeho udřené ruce zůstanou

v plátnu oblohy
jako půvab letícího ptáka

Ve staré pekárně

dvě žárovky ještě stačí potlačit svítání

polena praskají

pec žhne očekáváním

co chvíli vyplázne dvířky ohnivý jazyk

(to si ještě počkáš )

       vedle díž polyká vsázku

       podmáslí s vodou a solí

       Hrst kmínu s fenyklem

       přebíjí mdlou vůni mouky

       nakyslý odérek kvásku

se zrudlou tváří pekař

kopist v rukou

tančí a s těstem se mazlí

       tak chléb se rodí

hrablem a metlou

vyžene oheň, oharky dřev

nastává sázení chvíle

v slámových ošatkách

bochníky ještě jsou bílé

dřevěnou lopatou

dozadu bochníky rodinám

blíž malé veky

-------------

       chvilka volna a káva

       dáme si páva

       to oknem už zář

       žárovky tratí tvář

--------------

pecny na svítání ještě bledé

teď zlatohnědé

z pece vystoupí chleba duch

jak z lampy Aladina

jako sloup ve vzduchu stojí

omamný hlavou nám točí

bochník ještě horký mistr skrojí

voňavou radost má v očích

Výborný chleba, pane Třešňák...

Mistr pekař, k němuž jsem jezdil skoro každé ráno - ještě před školou - na koloběžce, později na kole, pro čerstvé pečivo, zrůžověl jak mladá dívka po prvním polibku.

Děkuju, děkuju, trošku mu to drhlo, dělám co můžu a  co - snad - i trochu  umím...

I jen nechte být, pane Třešňák,  není to jen tak, že mi to k vám není daleko přes půl města, když máme pekaře přímo v ulici...

Scénku si pamatuji - i když těžko bych ji přesně časově umístil... ale bylo to asi někdy  v roce 1946 - 1947... to jistě (dřív jsem neměl kolo a později už byl pan Třešňák odporný kapitalista (:-D...

Teprve po mnoha letech, když mi zkušenost  dovolila nějaká srovnání a hodnocení a také pan Třešňák byl už pár let  ubytován pod rádobymramorovou deskou, mi došlo, že ta pochvala byla za to, že pan  mistr pekařský zdárně propojil proces počínající orbou a končící naší snídaní.  Zavrhl jsem formulaci že »jen« zdárně završil... jaképak jen, že - a završením byla právě ta naše snídaně...

Sklidil ovšem pochvalu i  za  rolníka, jeho dřinu za pluhem (tehdy ještě většinou taženým koňmi, případně voly), při  sklizni - vázání - tehdy většinou ručně a dokonce i jen povřísly, nakládání na žebřiňák na poli, skládání na patro ve stodole, mlácení - podávání, úklid slámy, odebírání pytlů, doprava do mlýna... za horníka, který dobýval uhlí, za železničáře, kteří ho dovezli, za... výrobce droždí...  za - no dost, to by bylo donekonečna a nakonec bych se do toho mohl zahrnout  i já sám, jehož zásluha byla - zejména tehdy - velice, velice sporná (:-D...

Mlýny už i tehdy byly většinou mechanizované, ale některé práce, třeba manipulace s pytli obilí a mouky byla jen a jen ruční - nejvýš nějaký rudlík, vozík, nebo šoupačka, či skluz... 

Jistě takhle by se to dalo vystopovat zpátky i u všech dalších profesí, řemesel, zaměstnání...  Tohle psaní vzniklo proto, že jsem se  - výjimečně - zamyslel nad tím, co vlastně píšu.  Tentokrát to byla tato miniatura, kde rukama jsem nazval stébla žita a pšenice: 

na polích

miliony rukou nabízejí

chléb s tmavou kůrkou ze země

a bílou z potu

ráno kosa

odpoledne mlýn

a zítra vůně bochníků

stůl, nůž, sůl

a pohled zpátky