na lavičce plačící muž

někdy pracuju
v jedný vesnici
a obyčejně jezdím
domů vlakem
je to kousek
takže coby skokem

je tam malá
zastřešená zastávka
tmavě modrá
obrostlá houštím
ale její lak už je
dost seškrábanej
a místy je vidět rez
a na trapných nápisech
bez duše
linoucích se po stěnách
nedostatek sebeúcty

obvykle tam čekám
na vlak sama
v klidu a míru
uprostřed nelítostný pustiny

dnes tam ale
seděl omšelej muž
v potrhanejch hadrech
muž středního věku
vypadal strhaně
vedle sebe
špinavou igelitku
neškodil by oběma
pobyt ve vaně

z očí mu
čišela duše
marnivá
prožraná
hnijící
zkažená
čistá duše

slzy jako plynoucí řeka
se mu koulely po tvářích
teď nikoli žena
ale pro jednou muž
je v nesnázích

jeho slzy
se mnou hnuly
bodly mě u srdce
u mýho srdce z žuly

z pláče ho pálily oči
a popotahoval

jak asi
jeho příběh skončí?

vytáhnu z báglu
bílej papírovej kapesník
a podávám ho
tomu ztrápenýmu tvoru

něco nesrozumitelně mumlá
ale pak
se zlehka usměje
a to bílý cosi přijme

každej se občas
topí ve sračkách
někdy až po koule
někdy až po uši

nevěřícný rána
toulavý večery