stín

 

sedí tak tiše

ruce v klíně

jako stín

který po krajině

kreslí své šedé

linky času

pramínky splétá

z ozvěn hlasů 

 

jak vodoměrka

na hladině

cítí ty tlaky

co mu líně

do očí ženou

slzy slané

brzy se

co se má stát

stane

 

pak v tichu 

které dere uši

hlas ozve se

a on už tuší

že poslední

co slyší ještě

je  blížící se

píseň deště