Řeč chlapcova:

Potkal jsem dívku, krásnou a movitou,
potkal jsem ji, nevědíc,
že ona je prokletou.
Nádherný půlrok spolu jsme byli,
měl to být náš rok,
my krásně by si žili.

Předevčírem viděl jsem ji -
naposled.
Zdála se smutná,
však měla odhodlaný pohled.
Ptal jsem se, co jí trápí,
řekla jen, že něco jeji plány hatí.
jaké plány, co jí vadí?
Neřekla, jen skleslý pohled,
viděl jsem, ten den, naposled,
nevěděl jsem, že ji ztratím.

Další den již nepřišla,
netušil jsem, co se stalo,
Co mi její srdce vzalo?
Proč ze světa odešla?
Dnes tu stojím u té rakve,
na tvář bledou, její, hledím.
Něčemu se snad usmívá,
proč, to však já ještě nevím.

Domů vracívám se k večeru,
kdosi tam stojí, při šeru.
Vidím tam muže s ohněm v očích,
stojí tam a na mě hledí.
Jeho pohled trochu straší,
ale jen ty, kteří vědí -
co s jejich duší udělá.

Oslovil mě, ptal se na mé přání,
s tím, že další duše schání -
se však nepochlubil.
Proč by taky svojí šanci hubil.
Řekl, že vše splnit může,
od zlatých zámků, přes rudé růže.
Vše co si řeknu, on mi dá,
prý moje nejtajnější touhy zná.

Po chvíli jsem souhlasil,
smlouvu krví podepsal.
Něco zlého jsem tušil,
avšak zlákat jsem se nechal.
Pro ní, pro slečnu srdce mého,
pro ní vzdám se všeho svého.
Budu souhlasit se vším, co ďábel,
dá mi podepsal.
Udělám vše, však musím se mu upsat.

Po podpisu temné smlouvy,
on strašně se mi vysmál.
Nesplní prý všechny touhy,
dívku zpět mi nevrátí.
To, co jednou osud vezme,
to už nikdy neztratí.

Nezbývá, než rok počkat,
na pekel posla návratu.
Pak možná dívku uvidím zas,
snad zlatou bránou prolétnu.