Proč?

PROČ?

Ptám se teď,
já ptám se nyní.
Ptám se v tuto smutnou chvíli.
Proč? Proč opustil si mě?
Proč opustil si mě a naše dítě?

Těhotná já tehdy byla
z rozchodu jsem se zhroutila.
Těhotenství proležela,
celé dny i noci probrečela.
Žila jsem jen pro dcerušku
a to mimčo, které nosila jsem v bříšku.

Silná býti jsem musela
abych všechno vydržela.

Nadešel den, který šťastný býti má
já však smutná dál byla.
Již si vinnu naši dceru,
vinnu si ji na prsa.
Pocit štěstí cítím v duši
srdíčko však bolí dál.

Ty tu nejsi, odešel si,
opustil´s nás navždycky.
Stále se ptám sebe sama-
Proč? Proč? Proč?

Přešel rok, pak druhý, třetí.
Rychle vyrostly mé děti.
Již nestýská se mi.
Neschází mi láska tvá.
Srdce mé je vyléčené,
již po tobě nestrádá.
Avšak dcerka naše smutní...
láska otce ji moc schází.
Poznat otce stále touží,
mé srdéčko se tím souží.

Nejsi od nás daleko...
autem chvilka malá -je to.
Avšak vzdálený svými city,
jako vzdálený je vesmír.

Tak co dcerce říci mám?
Na to sama sebe se stále ptám.
Tak mi už řekni- proč?
Proč ji nemáš rád.

Brzy přijde zase září
a já s posmutnělou tváří
k 4.narozeninám ji budu přát.
A ona se mě znovu bude ptát.
Mami, proč? proč tu není táta?
Kam šel, kdy se vrátí?

Co ji na to říci mám?
Sama odpověď neznám....
Jediné já říci mohu...
šel pryč- nevrátí se.
Jiné ženě líbá líce,
jiné děti k sobě vinne
Tebe nezná a znát nechce.

Na to je však příliš malá
a já bych se velmi bála...
ublížit ji nemohu a takzatím stále lžu.

Otázka tedy zůstává- Proč? Proč? tak řekni mi proč?