Povzdechnutí

Genusku...
Přála bych si vyhoupnout se na tvůj hřbet,
a bez strachu se tryskem pryč rozletět,
pryč od deště, školy, od Ely,
kam jen srdce naše zavelí...
Proč to?
Škola jen bolestně život mi krátí,
a v dešti zas se úsměv ztratí,
pro Elu víc je počítač, ten nemá ale cit,
a prý že to nemůže nijak ovlivnit...
To ty, když drbu tě za ušima,
díváš se očima laskavýma,
do dlaní mi frkneš něžně,
přeju si být s tebou běžně... 
Víš Genusku...
Ty i ona máte krásný oči,
jeden znatelný rozdíl však v nich se zračí,
v těch jejích z citů mých leda úlek,
a v tvých láska, laskavost a taky vděk... 
Miluju tě Genusku...
I když s tebou nemůžu být...