Rozpolcená

Kdybych ti odešla, ani nepovzdechneš, 
Kdybych teď umřela, na pohřeb nepřijdeš, 
když tě potřebuju, tak tě to nezajímá, 
kdyby všem mě bylo líto, tebe to nedojímá. 
Kdybych byla sen, nic by se ti radši nezdálo, 
když chci s tebou trávit čas, náhle ho máš málo, 
odmítáš se mnou cokoliv podnikat, 
čekám, kdy přede mnou začneš se zamykat, 
nezajímá tě, jak moc mi ubližuješ, 
a času ani týden mi už neobětuješ. 
Jsem pro tebe ta poslední v řadě, 
poslední v každém rodě a pádě, 
všem kolem mě přednost pokaždý dáš, 
a pak mi za lítost a smutek ještě vynadáš, 
všichni jsou důležitější a lepší, 
i když já nad tebou v dešti držím deštník, 
i když já se tak snažím na tebe být hodná, 
díváš se, jak byla bych nějaká zvěř škodná. 
Kdybych byla dům, tak bydlela bys ve stanu, 
pryč běžíš a modlíš se, ať stát zůstanu, 
kdybych byla tvůj pes, v útulku čekám dlouze, 
snad na půjčování sešitů mám smysl pro tebe pouze? 
Jenže… 
Pak jednou se usměješ, řekneš to nic, 
nechci už zášť k tobě pocítit víc, 
dokážeš říci mi tak milá slova, 
a já tě ráda mám moc a moc znova, 
dokážeme spolu jednu knížku číst, 
vedle sebe spát a jedno jídlo jíst, 
jeden den nejlepší jsme kamarádky, 
a druhý pochybnost se mi vrací zpátky… 
Jsi tak milá, hodná, kamarádka jediná, 
nelidská, chladná, zlá a zas to začíná, 
sluníčko před tmou mě chránící, 
démon mou duši vraždící, 
nevím, co si myslet jaká je tvá pravá tvář, 
zda tě poslat do pekla, či dát ti svatozář, 
jestli mě nenávidíš, umřít mi dáš, 
nebo mě ráda snad máš? 
Já tebe ano a to se nezmění, 
ty jsi nejistota a taky zázemí, 
jsi kůň, co kope a pes co kouše, 
a přitom neublížíš snad ani mouše… 
Tak ptám se tě, máš mě ráda??? 
Ano, či ne? 
No… Možná ať skryté mi to radši zůstane!!!