Pláč...

Pláč ...
Po tvářích stékají slzy ...
Slzy zklamání ...
Křičet nemůžu ...
Čekám že brzy ...
Že brzy to přemůžu …
Že dokážu tomu čelit...
Ale kde vezmu odvahu problémy řešit?
Polykám slzy,
V obličeji jen hrozné prázdno...
Jako bych zemřela
Ale já tu jsem, žiju, jsem zdravá ..
Ale jen navenek ...
uvnitř sebe mám nůž,
který mě bodá ...

Zpívám si písničku,
Tu krásnou ...tu známou ...
A přesto neznám její název...
Jakoby mi někdo našeptal slova ...
jako bych jí po dlouhé době slyšela znova...

Ta slova jsou: „Já jsem tu s tebou,
Už navždy, jen zůstaň sama sebou“
Znám ten hlas, co mi to šeptá ...
Ten hlas ...který mi zněl v hlavě od doby cos odešel ...
Od chvíle co mě opustil ...
Ale vrátil ses, a čekáš že ti odpustím ...

Pláču dál a nemůžu přestat ...
Teď cítím tvou ruku na své tváři ...
Vím že je to naposled...
Naposled co vidím tvou tvář ...
Naposled, co nade mnou držíš stráž ...

Zdá se to být včera ...
A přesto je to už týden ...
A já vím, že jednou zapomenu ...
Na tebe …na tvůj hlas ...
Na zpěv i píseň co mi zpíváš ...
Tvůj obraz zmizí a já tě nebudu mít v srdci
Nebudu cítít tvou dlaň na své tváři ...
Vím že už mi nikdy nebudeš utírat slzy ...

Už celou tu dobu se ptám ...
Proč právě ty?
Proč jsi mrtvý a nejsi se mnou ...
Proč nedokážu zapomenout ...

Bůh mi dal dar ...
Dal mi tebe...
Jakoby si se mnou jen hrál...
Jakoby chtěl, abych pak zničila sama sebe ...

Pořád si zpívám ...houpu se tam a sem ...
Před sebe se dívám, jakoby splnil se můj sen ...
Ne nesplnil ...jen bych to chtěla
Vidět zas tebe ...naposled obejmout bych tě měla ...

Tak nečekaně, tak zvláštně ...
Cítím se ...sama...
a přesto cítím tebe ...
najednou jsem ráda,
že už je po všem ...
že padám na zem...
ne nespím, já mrtvá jako ty teď jsem...