Nakonec

Vždy když jsem hvězdy prosil,
každá z nich mě zklamala,
ale já hlupák se nepoučil,
a když další padala...

Moc jsem prosil!

V neklidnou noc jsi mě uvrhla,
nemůžu zas spát,
srdcem mi bolest projela,
nemám co víc dát.

Dřív jsi mi jenom radost nosila,
pochopení a tvá láska na nohy mě stavila.
Nevím, co se stalo, nevím, co jsem zle udělal,
je chyba, že jsem se do tebe tolik zamiloval?

O co víc to začlo hřát,
o to víc se musím bát.

Protože nemůžu nikomu povědět, proč mě to tak rmoutí,
jenom tobě jsem mohl říct, když se mi srdce hroutí.

Staré pocity, se vrátily,
aby nejistotu budily,
k čertu se mnou, k čertu s tím,
já nikdy nic nezměním!

Přes slzy bych tě pryč poslal,
abych mohl klid mít,
ale radši bych tě hned objal,
neumím bez tebe žit!

Nic nedává smysl,
brzy se začnu nesnášet,
mám zmatenou mysl,
to se nedá vydržet!

Nemusíš se snažit lhát sobě,
to se ti stejně nepodaří,
i když moje srdce už patří tobě,
tvoje mi nejspíš nepatří.

Já tuhle bolest už znám!
Tak proć jí kurva prožívám?
Nechci!
Už nechci!

Nejspíš si toho vážně moc nalhávám,
nakonec nezbyde, než být věčně sám.