Mámě

Že jsem špatná, to už vím,

tak mi to neopakuj, víš,

já potřebuju žít jinak...

 

Už nevím, jak ti vysvětlím,

co chci, jak jen to pochopíš,

že stal by se ze mne přízrak...

 

Odpustíš mi to?
Nemohla jsem jinak prostě.

Promiň, nechci se trápit...

 

Je mi to líto,

vím, zklamala jsem, po sté?

Obě sen musíme ztratit.

 

Chtěla jsem, nezvládla a jsem vinna.

Vzdala jsem to? Ne, to ne.

Jen už dál nechci žít beze světla.

 

Bohužel nevíš, jak bolí veterina.

Že někdo potom už nevstane.

Sen sis s realitou spletla.

 

A já taky před pár lety,

všechno to tak krásně znělo

vyjít to přece na sto procent mělo...

Doktorka? Jen okno mezi světy.

 

Nezlob se prosím, mami...