Hraná

Mám tě moc ráda,

nechci tě ztratit,

co bylo dřív ale

nedá se vrátit...

 

Obě jsme dneska

dál, než jsme byly,

známe se přece

už nějakou chvíli...

 

Ne, nejsi jiná,

to já si nemyslím,

jen nezvládáš hrát svou

hru o níž dost už vím...

 

Těžko je poslouchat

jak jsi se změnila,

není to pravda,

ani lež nemilá...

 

Celé dny v kuse

masku nemůžeš mít,

je toho moc a ty

ji musíš odložit...

 

To neznáme možná,

proto jiná snad se zdáš

vzteklé zlé pocity,

chtěla bys, neskrýváš.

 

A víš co, Alenko,

víš, co ti povím?

Neuhnu před tvými

naštvanými slovy...

 

Nebudu utíkat

od tebe nikam,

prostě tě ráda mám

a to teď říkám.

 

Tak si buď protivná,

to každej někdy je,

tak si nás všechny

pošli i do háje...

 

Stejně jsi naše,

i tohle jsi ty,

radši znát, než neznat,

tvé pocity...

 

Z bytu teď máme

trochu zónu válečnou

moc chtěla jsi ukázat

jenom milou tvář svou...

 

No, tak to nejde,

i o tom lidem říkám,

taky jsem jednou andílek

a pak semetrika.

 

Každý je jing a jang,

černá i bílá,

nebyla bys člověk,

kdyby ses nezlobila.

 

Před rokem jsi byla

ke mně hodná jen,

a měla jsem tě ráda,

fajn byl každý den.

 

Dnes máš tady všeho dost

a já to z tebe poznávám,

je to těžké pro nás obě

a jako dřív tě ráda mám...

 

Jen těžko tě můžu

o tom nějak přesvědčit,

už věřit nejde,

srdce jenom tak vyléčit...

 

To nevadí, zas bude líp,

a jednou se to podaří,

nebuď smutná, Alenko,

teď ti oči nezáří...

 

Můžeš tu zůstat,

víš, že my to chceme,

ale když půjdeš,

dveře ti nezavřeme...

 

Ani jedna varianta

není značka ideál,

nevadí, však my to zvládnem

společně půjdem i dál.