Zrcadlení jara

Mizející tváře,
v dálnicích rušných ulic,
a na nich slunce záře,
obličeje nemající rubu ani líc,

za studenými okny autobusů,
osamělých pánů a jejich dam,
co pláčou u svlečených tubusů,
nikdo neptá se jich,
jestli nechtějí tam.

Jen stíny vrhají budovy,
co tyčí se po obou stranách,
jen leťte, leťte holuby,
vy, páni, co vznášíte se
v našich hlavách.

Uprostřed těch stínů,
koleje vlečou svůj úděl,
jen být lákadlem k dívčím klínům,
nejeden z pánů, z toho úpěl.


Stíny, koleje a budovy,
jen stíníte kráse zde v okolí,
svlečte ze svých beder okovy,
ošacení a ňader nepohodlí.

Jen otočím se zpět,
už nic v odrazu výlohy není,
a teď mohl bych o té kráse pouze pět,
ale v odraze srdce je pouhé zrcadlení.