Velikonoční neděle na sídlišti

Ukrytý pod prádlovou šňůrou
pod azurovým povlečením rozjímám,
chladivý vánek jara
mi k nosu přivál aviváž.

V protějším domě
plnoštíhlá, jež vůbec není stará,
dychtivě tahá z cigarety,
obláčky dýmu prokládá koňakem,
zřejmě pije na kuráž,
kynul jsem na ni dlaní
- tedy náznakem...

A o pouhé dvě patra níže
stojí dvojice
štíhlá dívka v negližé,
postavy jsoucí v zákrytu
nemají ponětí - neví že
prahnu v mysli - ve skrytu
být uvnitř onoho bytu,
společně s ní
nebo jen o tom sním?

Jsou téměř za sebou
nechci domýšlet co činí,
je na Vás čtenáři,
co tím básník míní.

Jsem plný soucitu,
podivné účasti...

V té ale být nemohu,
jsem tedy padesát metrů neúčasten,
pohlížím na desítku balkónů
za nedělního odpoledne
svátečních Velikonoc:

„Lidé pomoc!!!“

Proč nemá soucit nikdo se mnou?

Schází mi pohled na mládí neposedné,
kam se všichni teen age poděli?

Z pohledu do kalendáře soudím,
že se s nimi setkám
nejdříve navečer v pondělí.

Kam jsme to díky rozjímání
já a já jenom dospěli?

Na balkón o dvě patra výše vstoupila,
usmála se v odpoledním čase,
černá, jež kadeře své vázala do týla,

řekl jsem za rozechvění v hlase:

"Pěkné odpoledne mladá paní“

Načež jsem zmizel za železobetonovým skeletem...

Ano, před tímto sličným poupětem.