Andrejce

Drobná nejistota v hlase tě prozradila
už znám ty nejisté, co zkouší, kam až mohou zajít
ty co byly hračkou a je pro ně nové si hrát
vím proto, že ti nemám věřit, už jsem se poučil
pak jsi se přede mne postavila, nůž na krk položila
a já se stal tvým andělem, co zastavil tě od hříchu
jen jsem nenašel beránka k zaříznutí
zůstala jen otázka – proč zrovna ty?
Vytáhla sis nejkratší zápalku? Byla's v opozici?
Anebo to bylo zoufalé volání, že ač v kolektivu, tak sama
jedna-dva, tři-čtyři, pět-a nic
nikdo s tebou nesdílí svá tajemství – páté kolo od vozu
stačí se jen dívat kolem – na to, kde kdo sedí
na to, proč říkáš to, co říkáš, kolik stop zanecháváš
pak jde krásně vidět, jak prosíš o pozornost
jak se snažíš se dostat nahoru, být pravou rukou
a tak mohu snadno věřit, že jako nejnižší šarže
za války popravovaly zajatce, protože ty vyšší
nechtěly žít s výčitkami umírajících
tak ty, ač nejnižší – ten nůž bereš ráda
i když všichni uvidí, že jim má být z tebe nevolno