Kde je ten snílek?

Dnes je tomu přesně třicet dva let,
kdy přiveden byl, na tento svět.
Buclatý snílek, co pořád se smál,
co neviděl dnešek, ale díval se dál.

Později se z něho romantik stal,
snílek, co holkám básničky psal,
co věřil na lásku bez žádných ale,
co chtěl mít tu jednu a zůstat s ní stále.

Dlouho to nešlo, lásky odcházely pryč,
tak se dál snažil rozluštit ten klíč,
klíč co by otevřel tajemství lásky,
aby už nedělal si další vrásky.

Jedna věc ale vždy stejná se zdála,
díky ní připadal si jak jeden z mála,
byl velký snílek, sny ho táhly dál,
i když ho kopli, tak dál se jen smál.

Psal básně, snil sny a životem šel,
a vždy dobrou myšlenku u sebe měl.
Vždycky chtěl víc, romantik bláznivý,
kdo dnes ho zná tak trochu se podiví.

Romantik zmizel, sny jsou pryč taky,
nad dobrou náladou stáhly se mraky,
přitom má to, po čem vždy snil,
manželku, domek, prostě splnil si cíl.

Jenže nějak po cestě sebe sám ztratil,
jako by za štěstí něčím sám platil.
Kde je ten básník, ten snílek, ten blázen?
Komu se povedlo dostat ho na zem?

Už nepíše básně, nemá sny ani cíle,
jen praktické věci a úmorné chvíle,
kdy nezná se a pak sám sebe hledá,
jako když uvnitř něco pokoj mu nedá.

Proč už není romantik, rytíř v lesklé zboji,
proč občas si říká, jestli mu za to stojí,
nechat si říkat, co správně dělat by měl,
než by šel za svým, tak vlastně oněměl.

Jeho žena je hodná, o tom nelze se přít,
jen sama nikdy moc nezvládla snít.
Romantika je pro ni slovo co nezná
a tak našeho snílka probrala ze sna.

Teď dělá co má, aby doma měl klid,
řeší jen život a snad už zapomněl snít,
Neskládá básně, už skládá jen prádlo,
sedí a kyne, má už i na duši sádlo.

Dneska je den, kdy chtěl by s ní slavit,
kdy podle něj oni mohli se bavit,
jenže tu sám sedí a zas píše básně,
kde vzpomíná na to, jak měl se dřív krásně.

Jak snil si svůj život, co všechno chce mít,
a jak tenkrát věděl, že vždy bude snít…