Poslední tóny

 

sedávala za klavírem

ráda a často

to byl její svět

tady byla doma

obklopena

harmonickými tóny

energií, jež naplňovala

její duši

vznešená

ve své oddanosti

smyslům...

  

vnímal je podobně

jako ona

vždy, když k ní přicházel

se strachem

aby se nelekla

a nepřerušila tak

rostoucí souzvuk

neopakovatelného...

  

téměř

jako by ten klavír

náhle oživnul

jen tím 

že ona je s ním

hladí jeho klapky

jemnými pohyby svých

štíhlých prstů...

   

napadá ho myšlenka

že ona ten klavír 

spíše uklidňuje 

a chlácholí

nežli by na něj jen

hrála...

  

jde blíž

opatrně zakašle

ve snaze na sebe upozornit

aby se snad nelekla

a nepřerušila tak krásu

přítomného okamžiku

 

ona však o něm dobře ví

nemusí se ani pootočit

aby viděla s jakou láskou

se na ní dívá

 

melodie omamně tančí

dotýká se jeho těla

i srdce

které začíná synchronizovat

svůj tlukot

s všeprostupující melodií...

  

vztáhne ruce

v touze

znovu obejmout

pocítit

jemu tak drahou ženu

 

v objetí je ale prázdno

jen

dojemné

citlivé nic

naplní okamžik

dávnou vzpomínkou

   

hudba mezi tím nabírá

na intenzitě

klavír lehce vibruje

klapky padají a stoupají

jak je jakási neviditelná síla

stlačuje a opět uvolňuje...

   

ještě chvíli počká

a přesně s posledními tóny

Bachova Praeludia C major

odchází

 

těsně před tím

než opustí

pro dnešek

její svět

uslyší její slova

„Přijď zase drahý, prosím.

Tak ráda ti hraji“

 

se slzami v očích

se otočí zpět

a jejich pohledy

se i přes propast

která je dělí

potkají

 

jsou stále stejně vroucí

tak, jako včera

tak, jako poprvé