Když ticho lobuje

 

já pyšný býval, ač skrytě v duši

tušil jsem pravdu, i když se kryla

slyšel, jak kvílí, sirény noci

toužící sveřepě, po větší moci

 

pokaždé stejně, a po skonu zvláště

odněkud vyvstalé, silnější k tomu 

zkušenost zjeví se, když nikdo nečeká

zrozena s výkřikem, zaniká do ticha

 

ve stínu ukryta, v šepotu křičí

ty ruce nejsou mé...

ty ruce

nejsou ...

že by snad?... 

JEHO!!

jen pasti líčí

 

pak slova v pozadí, měla se ke mně

a věty tančily, opité zřejmě

salvy jak z děla

výstřiky citu

prožitky zážitků

kolaps a dost

 

po mostě nikam

odchází

moje budoucnost

 

na modrém blankytu

krvavě zahřmělo

opouštím most

a utírám si čelo

 

kapkami poznání

šílenství graduje

každý si výhradně

za to své lobuje

 

a co vy?

co?

jak vám je?