Lavičkové svádění

Křičet bolí. A strachem se odbývá temno.
Z vláhy samoty živ je život.
Mimoděk z románu o věčné touze,
spasit svět, co slyšíme v hlavách svých.
Trápit se samotou učenec touží,
milovat samotu v prachu ukrytý,
jen marně stíní třpyt perel dlouhověku,
ve ztrátě cizí sny z nitra kaštanu.

Odevzdat se na bedra křiklavého splínu,
bát se zítřka, i když nebolí,
bolest? Jak k smíchu. Dnes už jen ticho.
Zítřek, zda se zrodí, zda vůbec JE?
To nezjistíš, dokud slunce zase nevysvitne,
málo z nás uslyší zvuk konce světa.
Pro některé, zdá se, nebude mít smysl
každá věta, co vyjde z úst, tak hluše,
bez cíle, proč doufat, když vnitřek je dubový?
Proč chtít, když oblaka se snáší tiše,
snad se znásobí, snad bude jedna.

Tyhle věci, vyblité v nepořádku,
pouze se smějí, mají malou vlastnost,
že škodit nelze na nejkratším řádku.
A koleje se sbíhají v dáli jak psi,
jak tetky na trh nedočkavě.
Při vší vůli, shnijem.

Když zůstanou spát v kotli hříchu,
neplatí žádná pravda, ani troufalost,
všechno, co jest v nás, zrodí nový svět,
spolu s dalším věkem novým.
Ať je to cokoli, mlčí to. Nemít strach
je skoro nemožné, protože
bolí křičet. Bolí dýchat.
Nás už bolí cokoli.

Nesmějte se dlažební kostce,
možná ona po vás jednou bude šlapat.