Prázdná srdce, kde chybí láska;
kde je beznaděj a temnota osamění.
Svá srdce plníme popíráním Boha.
Ten, který se mohl stát naším Životem.
Oživující jiskrou, stravující naši bolest.
Nabízí se nám,
ale respektuje naši svobodnou vůli.
Namísto utišení svých žalů
plníme svá srdce
radovánkami,
malichernostmi,
prázdným tlacháním
a vším pomíjivým...
Čas nás zatím bezpečně vede
do chladného hrobu zapomnění,
do mrtvého světla
a věčné tmy.
Zapomenuté hroby těch, kteří byli kdysi milováni.
Dnes už jen ticho křičí z opuštěných rozpadajících se hrobů.
Popraskané sochy
jako šedivý závoj
zakrývající bolest Boha nad ztrátou jeho milovaných.
Myšlenky o smyslu života,
o otázkách Bytí a Nebytí.
Lidská pominutelnost.
Procházím starými hřbitovy.
Sedávám na popraskaných lavičkách.
V tichu voní hřbitovní kvítí.
Temnota podzemí.
Pozoruji lidi,
přicházejí na prázdné hroby.
Slzy a bolest nad ztrátami těch,
které kdysi milovali.
Vidím jejich vlastní hroby.
Na staré hřbitovy už málokdo chodí,
je tam jen ticho a zapomnění.
Poezie smrti zpívá píseň.
Pod starou lípou stojí prasknutý kříž,
kde se už lidé dávno nemodlí.
Potemnělo slunce,
slizký had se mihnul v trávě,
nebe pláče své slzy
a vrány krákají...
Kdo jen vyjde z tohoto srdce temnoty živý?!?
TEXT: malé srdce, HUDBA A ZPĚV: AI