Pro Forresta Gumpa

proto ti píšu


Je to má tichá meditace
se sklenkou Tramínu Červeného
který je ve skutečnosti bílý


Stejně jako ty
zdáš se být nedostupný, odtažitý, bez citu
a přitom si něha, ochrana i síla zároveň


Jednou jsem slyšela
že vesmír, je poháněn paradoxem


Je paradox
že tomu začínám
s čím dál víc otevřeným vědomím věřit


Paradox se skrývá ve všem
je v nás samých
je v lásce
která zůstává s tím, kdo je slabý
i když našla toho
v němž je naše síla


Je v inspiraci
je tam, když jsem nejníž
protože právě tam
tvoříme nejlíp
dostáváme se vysoko nad sebe sama


Paradoxem je
že jsem nesvobodnější v prostředí
ve kterém jsme se vyvinuli
a přece je teď pro nás
dlouhodobě neslučitelné se životem


Přesto, když s ním dokážeme splynout
vyvíjíme se dál
transformace trvá…


Paradoxně, nejsilnější jsme ve svých slabostech


Jsme nejvíc spolu, když jsme nejdál
a největší paradox této chvíle
je ten, že jsem o něm
vůbec nechtěla psát


Možná až se probudíš
a budeš číst
co se mi honilo večer hlavou
začneš se smát a řekneš
ty Ještěrko
i když tě pořád vlastně neznám
stejně tě mám tolik rád


Došel mi Tramín…



Vím, jsem přece
Tvůj
nejvíc nejlepší kamarád ;)