***Moje první rande***

*****************************************************
Vybavuje se mi to úplně přesně. Psal se rok 1967 a já byl obyčejný kluk, nosil jsem obtáhnuté kalhoty, hrál v kapele na bicí a hlavně jsem neustále bojoval s matkou kvůli svým vlasům. Nezamlouvala se jí jejich délka těsně pod límec. Když na to teď vzpomínám a rukama přejíždím po své začínající pleši, jsem šíleně šťastný, že jsem se jí dokázal postavit, a i přes zabavení kapesného a dokonce přes zcela vážně míněné vyhrožování vyhazovem z domu, jsem svoji hustou, světlou a lesklou hřívu matčiným atakům s nůžkami ubránil.

Když nad tím tak přemýšlím, dnešní mladí lidé to mají mnohem jednodušší. Nosí se všechno, nic není zakázáno, vše je povoleno. Někdy se mi to zdá tak trochu naruby. Holky mají dvoumilimetrového ježoura a kdejakému klukovi sahají vlasy až do půli zad. Ale abych neodbočoval. Mnohem větší liberálnosti se těší i vztahy.

Když se tak se svým pudlem procházím ulicemi mého nejmilovanějšího rodného města Norfolk (který mi mimochodem v době mého mládí připadal jako ta největší díra téhle planety), nezřídka vidím, jak se dívka snaží o chlapce. Hm, říká se tomu rovnoprávnost. Všem těm klukům, kterým projevuje přízeň nějaká slečna, upřímně závidím! Protože, jak už jsem se v úvodu zmínil, bylo to roku 1967, byl jsem obyčejný kluk, který nosil obtáhnuté kalhoty, hrál v kapele na bicí a asi bych k tomu ještě mohl dodat, že jsem poslouchal Beatles a bylo mi čerstvých patnáct. Ano, opravdu jsem své první rande prožil až po patnácti letech svého zcela obyčejného maloměstského života. Pro mladší generaci bych měl dodat, že tenkrát to bylo tak akorát. Vím, že v dnešní době se první pusa odbývá ve školce, první polibek na prvním stupni základní školy, polibek s vyměňováním tělesných tekutin na stupni druhém a první větší „techtle mechtle“ už o prázdninách před střední školou, případně si to (ty opozdilejší) děti nechávají na první ročník SŠ.

Ale veškerý můj intimní život tehdy čítala jedna pusa od ošklivé spolužačky Mary, pohlazení od krásné učitelky v mateřské školce a špehování děvčat na záchodech při obědové pauze.
(I když to se asi nepočítá…) Prostě nic moc. Moje zkušenosti se rovnaly nule a já jsem si myslel, že se tento stav už nikdy nezmění. Byl jsem smířený s tím, že zůstanu celý život starým mládencem, panicem a takovým tragikomickým romantickým hrdinou, jehož láska nebude nikdy opětována. A tak jsem si tedy každé ráno v marné naději na úspěch u slabého pohlaví kartáčoval své tvrdě vybojované vlasy, vymačkával uhry a používal otcovu drahou vodu po holení. Trpělivost prý přináší růže. Mně se zdálo, že pokud na tom je alespoň něco pravdy, mohl bych si zařídit květinářství. Ale pak se to stalo…

Byla to ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl. Měla dlouhé světlehnědé vlasy a nosila za uchem květinu. Ano, byla dítě květin. Rozevláté šaty i ty překrásné kaštanové prameny, které jí sahaly až k pasu, mě neuvěřitelně přitahovaly. Mezi ostatními zářila. Přišla na naši školu z nějakého velkého města. Už si nepamatuju odkud. Vím jenom to, že se její rodina přestěhovala dost narychlo.

Lišila se. Ve všem. Všechna děvčata ve třídě nosila vlasy upravené, měla zapletené copy a tak. Ale Ona nikdy. Vždycky mi připadala tak zvláštně volná. Křehká jako pták, který potřebuje svobodu, a tu si nenechá nikým vzít.

Ten den měla v hlavě narcis. Žlutá je prý barva nevěry, ale jak jsem si stačil zjistit, Ona neměla být komu nevěrná. S nikým nechodila, skoro s nikým se nepřátelila. Jakoby čekala na mě.

No a protože už jsem měl dost toho, jak se všichni mí kamarádi scházejí se svými přítelkyněmi na rohu, chodí spolu do kina a do cukrárny a já jsem na ocet, rozhodl jsem se to změnit.

To ráno jsem byl příšerně nervózní. V koupelně jsem strávil skoro hodinu. Jednak jsem si musel umýt svou chloubu (samozřejmě mluvím o vlasech, neboť jsem si nemyslel, že bych „tamtodole“ mohl v tak brzké době použít), jednak mi připadalo, že počet červených pupínků na mé tváři se od večera minimálně ztrojnásobil!

Nebyl to moc dobrý začátek dne, avšak já byl ještě mladý, v podstatě optimistický a plný ideálů typu: Na kráse přece nezáleží, hlavní je to, co má člověk uvnitř…bla, bla, bla… Nebo taky v kalhotách, jak by řekl můj táta. Jo, to spíš. Ale s tím, co jsem tam měl já, jsem se taky příliš chlubit nemohl.

Přišel jsem tedy se srdcem kdesi ve spodní polovině svého těla k dívce mých snů a najednou jsem zapomněl všechny fráze, které jsem se učil večer před spaním, a opakoval stokrát dokola i dnes ráno při odstraňování červených flíčků ze svého obličeje. Stál jsem před ní a tlemil se jako idiot. No a Ona tam taky stála a taky se na mě koukala. Nikdy nezapomenu na první věc, kterou jsem jí řekl:

„Máš hezký prsa,“ vyletělo ze mě. Tuhle větu jsem opravdu vyslovit nechtěl. Vlastně jsem na to ani nemyslel, vážně. Zrudnul jsem jako malina (tedy alespoň na těch místech, kde jsem neměl akné) a snažil se to napravit: „Teda… er… myslel jsem to, no… psa!“

„Já nemám psa, Jimmi,“ odpověděla a já jsem nevěřil svým uším! Fakticky znala mé jméno! Byl jsem tak moc konsternovaný, že jsem údivem otevřel pusu. Samo že jsem ji zapomněl zavřít. Takže k mému idiotskému prázdnému výrazu v očích se ještě přidala doširoka otevřená ústa. Stoprocentně jsem vypadal jako ty postižené děti v časopisech, které četla matka.

Chtěl jsem si napravit reputaci, takže jsem se zhluboka nadechnul a zeptal se: „Nechtěla… Nechtěla bys se mnou jít dneska do lina? Teda ježíši! Do kina?!“

Na to mi svým nenapodobitelně úžasným hláskem řekla to nejsladší ano mého života. Co na tom, že jsem neměl lístky?

Domluvili jsme se na šest večer. Poprvé jsem směl uchopit ve své dlani dlaň něžného stvoření, poprvé jsem směl ucítit vůni Jejích vlasů. Nezapomenu na to. Přesně vím, na co jsem myslel. Říkal jsem si, že tak voní vlasy jedině vílám, když tančí bosýma nohama v trávě za úplňku. Byla tak báječná, že na mé neumělé a mnohdy trapné lichotky reagovala něžným, chápavým úsměvem.

Nikdy jsem neochutnal její rty, ani jsem nepocítil hebkost a horkost její kůže. Bylo to sentimentální, něžné, křehké, naivní a platonické. Možná proto na to nikdy nezapomenu. Možná taky proto, že tenkrát jsem byl obyčejný kluk, co nosil obtáhnuté kalhoty, poslouchal Beatles…
***