Tobě

Je 7:12 ráno. Přijíždím do práce .. mezi stromy prosvítá rudá barva východu slunce a v ní se tyčí siluety stromů a domů jako v pohádce. Autobus jede pomalu, vzadu tiše mluví lidé, kteří si udělali dnes čas na mezisváteční procházku. Sedím na nízkém sedadle, že nevidím místa kolem silnice, ale o něco výš .. vidím nebe a Tebe, lásko. Do sluchátek mi prší polibky deště Kiss the Rain. Pouštím si tu melodii pořád dokola celou cestu a v tom svítání má neuvěřitelnou moc. Přivírám oči a přesto stále vidím tu rudou barvu svítání a siluety, které jako by tančily v tom mihotavě nepatrném pohybu Země. Chvěju se nad tou krásou tak jako se chvěju, když dlaněmi držím Tvou tvář a palci projíždím dotekem něžným jako pírko ... Tvoje rty.

Jak vyznat lásku člověku, který je Ti na světě nejdražší? Slovy? Písní? Dotekem? Pohledem? Někdy stačí jen vědomí, že jsi milován, ale nic se nevyrovná obyčejné přítomnosti toho druhého. To jednoduché bytí spolu jako jeden a vědět, že on je Váš svět a život.

Obejmi naši lásku, můj živote, tak, jak ji objímám já, co Tě znám. Je jako ranní rosa, jako déšť, který budí květy a zeleň a stromy .. a lásku. Obejmi nás spolu ..

Jako déšť, který mi prší do vlasů vnímám teď Tebe .. a nechci deštník, chci být mokrá celá, oblečená do Tebe až po konečky prstů ... být Tvoje a Ty můj. Nechat ten déšť, Tebe, by prosákl do každé mé buňky až skrz fyzické tělo a občerstvil tak duši, co Tě tolik miluje.

Můj Giovanni, jsi cesta, kterou chci jít, vzduch, který k životu potřebuju dýchat, jsi voda, bez které není života. Řekni tiše moje jméno a já ho uslyším a budu šťastná .. MILUJI TĚ VROUCNĚ A MILE A NĚŽNĚ A CELOU SVOU BYTOSTÍ .. Tvoje žena  ...