Cestování autobusem

Jízda busem v dnešní době to je něco děsnýho – všichni namačkáni k sobě do zástupu těsnýho. Důchodci řvou z plna hrdla: „Pakáž jedna neřádná, kéž by vám ta p*rdel ztvrdla, sedíte si vod rána.“ Proráží si cestu holí, občas šlapou po nohách, i já poznal jak to bolí, když byl frajer v kanadách. A když vstanu, aby dědek chudák staré kosti složil, ještě slyším jeho nevděk: „Dost že jsem se toho dožil.“ A tak sbalím školní ranec, putuju až dozadu, tam však další neurvalec, co mi kazí náladu. Nepostoupí ani o krok, ač je vzadu místa dost, to je teda zase pokrok – zkejsnem tu až do Vánoc. Nakonec se ale vlezem, autobus se rozjíždí, starou karosou se vezem, hezky tempem hlemýždím. Jet pomalu to je zvykem, obzvlášť když máš cestu hladkou…. včera jsme to vzali smykem – no, a už jsme jeli zkratkou. Kola kvičí, vítr fičí, řidič brzdí co to jde, letní vzor je dávno v p*či, i destičky brzdové. Nakonec to ale zvládnul – najel trochu doprava, klidnou nohou plynu vládnul, zvohla se jen náprava. Jednou zase, když jsem zaspal a měl ráno trochu skluz, tak mě řidič pěkně nas*al, já musel se dát na poklus. Doběhl jsem až ke dveřím a na okno zabušil, dodnes tomu neuvěřím – nijak se tím nevzrušil. Sešlápnutý pedál plynu dodal vozu hnací sílu, já tam zůstal, ruce v klínu – čekajíce na posilu. Přijela, však netušíte, co v ní bylo za dárek – tři maminy zavalité, s každou jeden kočárek. Děcka řvali v jednom kuse – celejch deset zastávek. Když vysedli, v autobuse zavlád klid a pořádek. Všichni jistě dobře víte, copak je to za terno, když jízdenky nakoupíte. Proto jezdím načerno. Sepsáno již všechno bylo. Tohleto je tedy konec. Omlouvám se za své dílo, navěky nechť žije connex.