Problematika dívčích WC

O tom, proč holky chodí ve skupinkách na záchod, už bylo asi řečeno hodně.
Nechápou to hlavně osoby opačného pohlaví a několik žen, co se jim tady to období
„záchoďáckých tlup“ nějakým zázračným způsobem vyhlo.

Sama musím říct, že já patřím k těm holkám, co na WC chodí strašně nerady samy. Když už se stane a spolužačka je tak líná jít se mnou, tak si na té chodbě, a pak na „čekačce“ připadám šíleně opuštěná. Nevím, čím je to dáno, jestli zvykem, geny nebo prostě jen závistí při pohledu na chichotající se hlouček holek, když si upravují vlasy a navzájem si stěžují na příšerný ksicht, nesednoucí oblečení a spodní prádlo, případně na vyloženě ženské potíže…

Otázka „Jdeme na zrcadlák?“ patří na náš gympl jako školník (tímto ho zdravím a díky za otevření bufetu po čtyřech měsících). Jakožto zaostalá budova města, o kterou její správce nemá zájem, totiž nemáme peníze ani na víc zrcadel. Ty jsou jen na jednom WC, a tím pádem je nejvíc frekventované.

Mimochodem taky oblíbená věta našich profesorů je, abychom si zrcadélka nosily samy, ale hned vzápětí dodají, že jestli se rozbije, tak budeme trestně stíhány rukou šerifa aneb našeho ředitele.

Ale zpátky k problému.
„Zrcadláky“ jsou přímo od naší třídy vzdálené přes celou budovu, ale stejně tam skoro každou přestávku chodíme. Respektive, já musím a spolusedící mě doprovází. Ono se totiž dá pokecat i při chůzi a při čekání, a pak přes kabinku.
A na té cestě zhodnotíte osazenstvo gymnázia a podíváte se na supl, jestli něco neodpadá.
V tom je celé kouzlo akce „záchod“…

Toto by mohla říct téměř každá slečna mého věku.
Ale my chodíme ve skupinkách ještě z jednoho důvodu.
A to je ten, že se nám bortí škola.
Šok že?
Ale neberte to jako, že nám při hodinách padají na hlavy cihly a podobně. Není to poznat, ale holky, co chodí na „zrcadla“ to vědí.
A zjistily jsme to zcela jednoduše.

Nejdřív se začaly zasekávat dveře jen u jedné kabinky, tuším, že to bylo někdy minulý rok.
Dveře jsme musely pořádně přibouchnout, aby šly vůbec zavřít, pak samozřejmě zamčít a všechny tyhle procedury. Jenže v opačném pořadí při vylízání to nešlo.
Totiž ty pořádně zavřené dveře nešly otevřít.
Naučily jsme se je vykopávat, jenže tím jsme asi zase jen způsobily další problém.
Totiž šlo to čím dál hůř vykopávat až se tam jedna holka zasekla úplně.
Tenkrát přišel pan školník a rozhodným hlasem pronesl památnou větu:
„Tak to ne, je to zkřivený v pantech, ona se celá škola tam nějak hýbe… No za pár dní to spravím…“

Spravil, začalo to zase normálně fungovat na klíč a ne na kopanec.
Ale pak někdy za pár měsíců jsme věděly, že radosti byly předčasné. Začalo se to sekat ještě víc a vykopnutí už ani někdy nepomáhalo.
Naštěstí už tenkrát končil školní rok, a tak jsme to už neřešily.

Jenže v září začalo vše nanovo a ještě hůř.
Většina holek na problémové WC zapomnělo a prvandy o tom neměly ani tucha.
Takže opět začalo zasekávání. A jak se nám hroutí ta škola, tak se začal sekat i druhý hajzlí… teda pardon, záchod, ze třech.

Do něj se musí opět kopat. Prvnímu záchodu už ani vykopávání nepomáhá.
Na ten už já osobně vůbec nechodím. Kopat totiž neumím, stejně jako nechodím na druhé sekací WC.
Podobně to dělá i většina holek, čeká na jeden jediný záchod, který pro změnu teď nejde zamčít.

Proč o tom vyprávím? Protože na těch záchodech jsem pochopila, že nás holky, to nějak spojuje.
Když se některá sekne, tak ji všechny přítomné vyprošťují. Nebo se navzájem hlídáme, když to nejde zamknout. Vzájemně voláme o pomoc a pomlouváme školníka, co s tím nic nedělá. Prostě organizace „pomáhejme si“…

Proto chodíme na záchody minimálně po dvojicích, aby ta druhá mohla dojít pro pomoc.
A tomu já říkám obětavost.
Kéž by to fungovalo všude jako na našich dívčích záchodech…