Každý pohár trpělivosti jednou přeteče

Jsou mnohá povolání, které bych dělat nechtěla. Příkladně řidič kamionu, popelář, policista. Neumím si sama sebe představit, jak chodím v uniformě s nějakým určitě fešným kolegou po náměstí a dávám botičky na auta. Ta představa je pro mě víc než směšná.

Jsem na osmiletém gymplu a těch osm let pro mě znamená makání na sobě samé.
Od nás všech se očekává, že to v životě někam dotáhneme. A že pro to budeme něco dělat. Jenže jsme ve věku, kdy je nám všechno jedno.

Učení necháváme většinou na poslední chvíli a každou přestávku je vidět někoho, kdo si píše úkol do nějakého předmětu XY.
Zajímavé je, že ač jsou známky jakékoliv, tak cíl je vždycky stejný – vysoká škola a dobře placená práce, do které budeme chodit s chutí.
Sama mám sen se jednou dostat na veterinu, a pak si otevřít vlastní soukromou ordinaci, kam bude každé zvíře chodit rádo. Naivní sen, který se bojím, že se nesplní.
S mými známkami? Pch! Nebo ne známkami, ale jednou jedinou z fyziky.
No, ale o tom jsem se bavit nechtěla.

Zastávám názor, že když chceme dosáhnout nějakého cíle, nejsou k tomu potřeba jen skvělé výsledky ve škole, popřípadě dobře situovaní rodiče, ale hlavně, tedy alespoň pro mě, respekt, slušnost a fér jednání.

Včera jsem byla svědkem hádky v hodině němčiny mezi kantorkou a studentkou.
Naší profesorky mi je neuvěřitelně líto. Jen proto, že učí pro některé neoblíbený předmět, ji plno studentů nesnáší. Možná je taky těžké překousnout její styl humoru a hodnocení výsledků práce. Jenže učitelé jsou také jen lidi se svými problémy.
Osobně ji mám velice ráda. Snažím se k ní chovat tak, jako k ostatním dospělým lidem.
S úctou. Mám za to, že ve mně vycítila spojence, a tak jsem s ní nikdy, opravdu nikdy, neměla žádný spor.
Na rozdíl od mojí spolužačky.

Včera, poslední hodinu, kdy jsme už seděli na svých místech v učebně, přišla kantorka, pozdravili jsme se, a pak nastal ten příšerně drzý rozhovor, který mi stále zní v uších.

„Paní profesorko, já za osm minut odcházím!“
„Ale já na to potřebuji nějaké potvrzení, máš?“
„To jsem řekla paní profesorce třídní, pro Vás nemám…“
„Ale já ho potřebuji, abych tě mohla uvolnit…“
„No však já zítra dám omluvenku naší třídní, ne Vám, vy mě máte jen pustit…“

Věděla jsem, že je zle, moje spolužačka je strašná. Nevím, co si o sobě myslí, takhle jednat s dospělou osobou. Navíc, která by jí mohla dělat babičku a má o tisíc zkušeností víc. Pokračovalo to.
Němčinářka nad tím mávla rukou a vyvolala ji z domácího úkolu.

„Tak nám aspoň přečti ten úkol.“
„Ale já tady nemám věci! Mám je nahoře ve skříňce…“
„Tak proč tu sedíš?!“
„Mně se tu sedí dobře…“
„Fajn, takže úkol nemáš, ano?“
„Mám, ale nahoře…“
„Tak mi ho řekni zpaměti.“
„Nebudu Vám ho říkat zpaměti, si ho nepamatuju ne…“

Byla jsem si naprosto jistá, že ho ani nedělala. Je to flákačka. Profesorka ji vyzkoušela z pár vět, úplně primitivních a stokrát omílaných dokola. Neuměla.

„Takže si napiš do třídního průkazu pětku.“
„Já si nikam nic psát nebudu, říkala jsem, že ten úkol mám…“
„Ale nedokázala jsi z těch třech lehkých vět dát dohromady ani jednu správně!“
„Tsss…“

Někdy se mi to zdá až neuvěřitelné. Kdyby na mě takhle mluvil nějaký žabec, tak ho asi vyhodím ze třídy, napíšu neomluvenou hodinu, a ještě zažádám o důtku třídního učitele.
Ale naše kantorka ne. Každopádně bylo vidět, že nemá daleko k pláči. Nedivím se jí.
Opravdu má svých problémů dost a snášet někoho tak ubohého, to složí snad každého.
Jednoduše řečeno, spolužačka je kráva.
A pokud boží mlýny melou spravedlivě, tak se jí to jednou musí vrátit. Doufám v to.

Kdyby jednala slušně odjakživa, tak s kantorkou nemusela mít tyhle třecí plochy. Jenomže takových drzých puberťáků je většina. Starají se jen o sebe a učitelé jsou pro ně jen škodlivý hmyz, který je třeba zneškodnit.
Přitom jsou to oni, kdo nám dává svým způsobem budoucnost. Ale neumíme si jich vážit.

Proto jsem si jistá, že k těm povoláním, co bych nechtěla určitě dělat, patří i učitel.
Nejsem totiž na nějaké primitivní fracky zvědavá!